Došla nafta

Tiskem předevčírem proběhla informace, která nás nestaví do příliš dobrého světla. Na první pohled trapná chyba, která se čas od času prostě stane, a nelze ji úplně eliminovat. Potká to i jiné dopravce, nejen ČD. Prostě mašince dojde nafta.

Jak je to možné?

Na trati v článku zrovna probíhá výluka. Je úplně přeházené řazení strojů a zcela jiné oběhy. Nejen mašinek, ale i lidí. Stroj nedojede na konečnou stanici, kde je čerpačka, ale otočí se zhruba ve třech čtvrtinách cesty a jede nazpět. Do toho strojvedoucí skončí jinde než běžně a předává klíče do ruky chlapíkoj, který pokračuje jeho mašinkou, zatímco on sám letí na výlukový autobus, protože potom jede jiný vlak z jiného místa.

Jsou čtyři minuty do odjezdu, chlapík se ubytuje, udělá bleskově potřebné úkony a vyjíždí. A nepodívá se ve shonu na stav paliva. Regina nemá žádný ukazatel na palubní desce jako auto. Množství nafty se kontroluje pod mašinkou – přímo na nádrži je skleněný průhled, který často bývá hodně špinavý a ani baterkou ho člověk neprosvítí. Do nádrže se nic strkat nemá – žádný klacek, kladivo na dlouhé násadě…

Opakuji – když se tohle stane, je to průšvih, hanba a zbytečná ostuda. Jedince, který tohle zavinil, potrestají. A ještě bude naštvanej sám na sebe. Sám na sebe??

Připomnělo mi to vlastní zážitek s naftou. Bylo to o Vánocích, před 2 lety.

Ráno jsem na ose ve stanici Pardubice dostal Žraloka a odjel první vláček. V Hlinsku přecházím na druhou stranu a spíše mimoděk mrknu na stav paliva v nádrži. A bylo tam jen 35 %. To je dost málo, pod 30 by se to vůbec nemělo dostat.

Měl jsem před sebou ještě poměrně hodně kilometrů do konce směny a víceméně žádný čas na načerpání paliva. Žralok je stroj se 6 nádržemi – 2 k motorům, dvě k topení a dvě na AdBlue aditivum. Než se kompletně vyzbrojí, trvá to skoro hodinu. Jediný obrat, kde byla větší časová díra, byl hned ten první, cca 35 minut.

Už za jízdy dolů jsem telefonoval a chystal půdu, aby vše klaplo.

Když se podobná věc stane, nepomůže hledání viníka. Jestli to zku*vil ten, kdo namaloval vánoční oběhy a zapomněl připsat zbrojení. Anebo se na to vykvajznul kolega, kterého nenapadlo, že to může v nějaké volné chvilce udělat, protože ten po něm na to nemá díky rychlým obratům čas. Prostě nastal problém a ten musím nějak vyřešit – co nejlíp a s minimálním dopadem na cestující a případné zpoždění.

Telefon do Pardubic, první k výpravčímu:
“Ahoj, poprosím – nepište mě zatím u nástupiště na Pragotron. Potřebuju do depa bleskově vyzbrojit. Jo, vím, že jedu hned zpátky, pak už ale nemám kdy. Jasně, díky, ozvu se do vysílačky až zastavím, jen ať s tím dopředu počítáte.”

Do depa strojmistrovi:
“Ahoj, hele, ať mi nic neblokuje čerpačku, domluv to prosím se stavědlem, ať je nachystaný mi to prosvítit, máme málo času. Ne, nevím, ne, není to vyzbrojený, bral jsem to na ose. Super, hodnej, jo, stihnu to, jo, děkuju!”

Přijedu s vlakem do Pardubic, ozvu se výpravčímu, ten nachystanej a bleskově mě pouští přes hlavní kolej křížem před všemi rychlíky. Na stavědle jedna už mi svítí bílá, posun dovolen.

Nastupuje určité uspokojení a hrdost, skoro pýcha na sebe sama. Dívejte se, pane… Hopa, to je chlapík, všechno je v pi*i, ale on jak geroj drží prapor a zachraňuje dráhu! A už se usmívám.

Když řídím lokotku, mám občas na nohách pantofle. Měl jsem je i ten den. Pevný boty šněrovací ležely na druhý straně jednotky. Zabrzdím u čerpačky, musí to jít ráz na ráz, zastavit na centimetry, aby mi bez přejíždení dala hadice, honem ven, odemknout nádrž, přiložit čip, InKartu, nacvakat kódy, vrazit pistoli a zmáčknout pojistku. Bere se 90 %, přibližně 600 litrů do jedný nádrže. Než tam natečou, trvá to 8 minut.

Minimalizuju zbytečné prostoje, běžím odemknout další nádrže a vracím se zpátky. Překračuju hadici, samozřejmě svižně – mám rád, když jde práce od ruky. Překypuju uspokojením nad vlastní efektivitou a opájím se, jak mi všechno skvěle vychází. Jenže – znáte to o té pýše…

Protože pak to přišlo, jako z filmu…

Na namrzlém a naftou osmekaném roštu mi díky spěchu podjela v pantofli noha, zavrávoral jsem a pád jen tak tak vybral. Přitom jsem ale kopnul do hadice, ta vylítla z nádrže a než bezpečnostní pojistka vypla proud paliva, dostal jsem slušnou dávku trakční nafty.

Trefilo mi to i hlavu, šokem otevřenou pusu, čistou fleecovou mikinu, hodobóžový Diesel džíny, ponožky. Vzpomínám a vidím to jako dneska. Ten okamžik – na koho se v tu chvíli zlobit?!

Abych si ulevil, potřeboval bych viníka téhle situace. Nikde nikdo…

Čas ale letěl dál. Našel jsem natrhané hadry a otřel, co šlo. Vypláchnul jsem si pusu Poděbradkou. Nafta je mastná a poměrně silně čpí. Všude na oblečení fleky, nejhorší na kalhotech. Popojel jsem si lokotkou, vyzbrojil i druhou nádrž, a jel zpátky na předepsaný vlak.

Odjížděl jsem bez zpoždění, smradlavou mikinu jsem vložil do dvou igelitek a jezdil jen v tričku. Po první zastávce ťukání na dveře a přišla návštěva – kontrolor vozby. Hned ve dveřích mi říká:
“Hele, co to je? Strašně ti tu smrdí nafta, to necejtíš?”

Zároveň mu asi okamžitě bliklo podezření, že mám někde kanystr a dojím si bokem do auta.

Povídám, co se mi stalo a proč. A on:
“Hele, jasný, chápu. Promiň, dneska se tady nezdržím, ten smrad se nedá vydržet!”

Dojel jsem do Hlinska, tam si šel do skříňky vzít čisté montérky a tričko, a bleskově jsem prolít sprchou. Všechno dobře dopadlo.

Manželka mi prala mikinu i džíny celkem čtyřikrát, než nafta pustila. Tip pro vás – osvědčil se nejlépe přípravek Monteráček a ty největší fleky pokapat citrónovou šťávou s Jarem.

Mám z toho dne několik nových ponaučení.

1. Při převzetí stroje vždycky zjišťuju, kolik mám nafty.
2. Nezbrojím v pantoflích.
3. Při překračování hadice nespěchám.
4. A mám vždy (na různých místech) nachystané náhradní oblečení.

Člověk se zkrátka pořád učí. 😉