Předem prohraný boj

P

Před nějakým časem jsem si přečetl na mém oblíbeném hodinářském fóru příspěvek člena, který byl nešťastný ze ztráty poměrně drahých jablečných sluchátek. Při přestupu je zapomněl ve vlaku. Poradil jsem mu, ať se podívá na stránky eztraty.cz, kam v případě nálezu podobné věci zadáváme.

Funguje to překvapivě dobře, několikrát jsem při procházení vlaku na konečně našel vcelku drahou věc. Pokaždé se snažím, aby se vrátila majiteli. Někdy předám sám, někdy věc do systému eztraty.cz zadává průvodčí nebo vlakvedoucí, a někdy se podaří vytvořit řetěz zasvěcených, kteří fungují přibližně takto.


Najdu třeba bundu. Ptám se vlakvedoucího, zda neví. Ten kývne a ví, že na daném místě seděla brejlatá holka s culíkama, vystupovala v Hlinsku a jela dál autobusem. Seberu se a jdu za řidičem a ten říká, že culíky s ním jezdí a pojedou zase v šest ráno do školy. Bundu si vezme a že předá. No tak!

Zpátky ke sluchátkům. Krom eztraty.cz jsem se nabídnul, že zkusíme podle čísla vlaku sehnat průvodčího – co kdyby náhodou. Jenže ten prý k němu během cesty vůbec nedorazil, což se údajně děje často. 😀 Tohle nerad slyším, páč spíš potřebuju, ať se ví, jak jsme bezvadný. Ale OK. Nakonec se sluchátka našla.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Netrvalo dlouho a stejný člen řešil ztrátu zásadnějšího významu. Nechal v Berouně ledvinku s klíčema. I tady to dobře dopadlo. Slečna pokladní ji našla a schovala u sebe. 🙂

Měl jsem radost. Tím spíš, že i když už nestihnul poděkovat osobně, napsal vděčný mail na ČD a věřím, že se to k pokladní shora dostalo. Stejně jako před časem ke mně, když jsem ve vlaku našel iPad.

Líbilo se mi i jak člen na fóru popsal, jak taková věc dokáže přispět ke zlepšení dojmu:

Ač ČD udělají kolikrát zásek, že jim pomalu na jméno přijít nemůžu, díky této akci u mě jejich kredit zase stoupnul. Fakt mi to udělalo radost a potěšilo.

 

Jsem zvědav na čtvrtek, čeká mě vlakem trasa Praha-Brno-Praha. Snad si to něčím nepokazí… 🙂

Na to mu píšu:

To se neboj! 😀 Nebude trvat dlouho a veškerá sláva bude vniveč. 😀

 

Ale vážně, udělals mi radost. Si furt říkám, že prostě tyhle drobný malý snahy lidi oceňujou, jasně že spíš jednotlivci, ale přispívá to k celkovému obrazu. Že to prostě není v jednom pytli, jebem na to, schováme se za anonymní moloch. Tak mi to dává naději, že třeba tyhle maličkosti přejdou ve větší akcí. Než zase něco pose*em. 🙂

Netrvalo to nijak dlouho. Asi měsíc. Dostal jsem zprávu, že zpoždění, nějaká snaha o dohnání času, nakonec stejně 20 minut. Ale mimo popis cesty mě tam zaujal naprosto precizní report, který zkopíruji v původním znění.

  • Jdu do jídeláku, protože jsem prakticky celý den nic moc nejedl. První, co hlásí slečna, co to tam má pod palcem, že se omlouvá za menší diskomfort, ale na linku vyfasovali obstarožní jídelák, že ten, co měl být původně, se nějak pos*al. Takže je to vagon ještě bez klimatizace a je tam vedro jak svina 🙂

 

  • Jdu si objednat, a zjištuji, že půlka jídelního lístku již není, nakonec si něco vyberu (ale úplně ve finále nadšen nejsem, a to ve většině případů jsem si vždy v jídeláku ČD pochutnal), objednávám své obvyklé pití, Bohemku demicko a pomerančový džus. Za chviličku slečna přichází, že Bohemku demi už nemá, jedině Brut, ale že prý je to jedno, když to smíchám s džusem. Říkam – ja to nechci míchat, ale ok, že se s tím nějak srovnám 🙂

 

  • Tak jak pozoruji ruch a objednávky v jídelním voze..
    Zákoš – dal by sem si kafe
    Obsluha – máme jen rozpustnou, je nefunkční pressovač
    Další – máte točené pivo?
    Obsluha – máme sud, ale na tomto obstarožním voze bohužel není pípa 🙂
    Chci platit – mohu platit kartou?
    Slečna – běžně ano, ale dnes bohužel ne, blbne nám terminál 🙂
    … OK, tak to dáme v hotovosti.

 

  • Pak jsem ještě dal 50 kaček jinému cestujícímu, protože mu přesně tolik chybělo, protože počítal s variantou platby kartou 🙂

 

  • Slečny mi bylo docela líto, vše bylo proti ní.

Tenhle popis je totiž naprosto klíčový pro pochopení toho, co bych vám chtěl článkem sdělit. Obsluha v jídeláku, ta slečna, naprosto v ní vidím sebe sama, případně vlakvedoucí z tohohle článku.

I kdyby se člověk na hlavu postavil, jsou situace, kdy jde o předem prohraný boj. Je tam úplně sám, v zásadě bezmocný. I když se omlouvá, lituje, ví, že to není jeho vina, stejně se tím trápí a neuvěřitelně ho to štve. Protože kdo podobnou situaci svým přičiněním zavinil (poje*aným nákupem, neprofesionální opravou, špatným odhadem), ve své podstatě vůbec netuší, že jeho selhání či opomenutí posléze řeší pod hromosvodem fíra, steward, vlakvedoucí, průvodčí či pokladní. Každý se snaží trochu zjemnit oprávněný vztek a rozezlenost cestujícího.

Nicméně pokud ta kritika napsaná stylem, který mi předvedl člen zmíněného diskuzního fóra, mám z ní radost. Protože jako cestující dokázal krom vad a zmaru vidět i snahu a touhu vylepšit stav.

Tak jen ať víte, že se u nás v provozu spousta z nás vážně snaží. 🙂

Komentáře: 7

  • Tady u nás je týpek,kterej v pátek, pred jarnaky ,nechal v rychlíku školní batoh a ten pak jezdil mezi Budejkami a Prahou, myšleno přes Příbram..poslední den jarních,v neděli,si kluk vzpomněl,a to už ho hledali lidé od dráhy,nakonec musela obětavá maminka do Prahy.

  • K zapomenutým “věcem” ve vlaku mám jednu příhodu :

    Má nastávající tchyně bydlí za rohem, v takzvané ideální vzdálenosti (tj. dost daleko, aby nám do všeho nekecala, ale zároveň dost blízko, aby měl občas kdo pohlídat vnoučata). Máme to jen dvě stanice, z Varů do Nový Role. Člověk se pomalu ve vlaku nestačí pořádně rozkoukat ani ušpinit a už vystupuje.

    Moje mladá si takhle vyjela na návštěvu za svojí mamkou. Na nástupišti proběhly obvyklé uvítací ceremoniály a panovala dobrá nálada do doby, než se skorotchyně zeptala: “Ty jsi dneska nevzala psa?” Mladá zůstala úplně štajf. Zasprintovala na nástupiště rychlostí, kterou by jí zcela jistě záviděl i Usain Bolt, ale v dáli pouze zahlédla koncová světla spokojeně brumlajícího žraloka, který ve svých útrobách odvážel jednu čivavu, potupně uzavřenou v přepravním boxu.

    Dopadlo to tak, že novorolská paní pokladní se na třetí pokus spojila s vlakoškou (GSM signál tu stojí za prd), pejsek šťastně dojel do Nejdku, kde byl za všeobecného veselí předán vlakové četě protijedoucího vlaku a po necelé půlhodině skončil tam, kde měl.

    Zapomenout ve vlaku bundu? Nuda. Sluchátka? To tu bylo miliónkrát. Umělý zuby? Pche. Zapomenout ve vlaku psa, to chce fakt fištróna.

    Tuhle příhodu jsem se dozvěděl cca. měsíc poté, co se stala….

    • Pecka! 😀
      Munice do zásoby se vždy hodí. Při nějaké hádce potom předložit ve stylu:” prosímtě, vždyť ty nejsi schopná ani dovézt psa!” 🙂

    • Jak je to v přepravce, neni to pes. 🙂
      Šťastnou cestu a železnici zdar

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt