Schůdek

S

Včera jsem četl tenhle článek o dveřích. Mohl bych klidně tancovat na soukromníkovi, že jsou ubozí atd. Ale neudělám to. Začal nový grafikon, vezu první spěšný vlak nacpaný po střechu. Do cílové stanice už jen dvě zastávky. Při nástupu cestujících ve Žďárci, na odjezdovém návěstidle volno, vlakvedoucí souhlasí s odjezdem, já zavřu dveře a chci jet. A ono p*ču! Nezasunul se schůdek. To znamená ven z kabiny, protlačit se mezi lidmi, tvářit se usměvavě, jakože se nic moc neděje, ale už jsem tušil, že to nebude prdel. A nebyla. Je totiž inovace, náramná.


SŽDC posypává peron (namísto pískem a solí jako doteď) novinkou – štípanou žulou, kamínky veliké asi 0,8 cm. Pro ně výhoda – neodplaví je voda a stačí jim to v zimě posypat jednou za 14 dní. Pro dopravce problém. Cestující, co nastupoval do mé jednotky, oklepával boty, nebo šoupnutím nakopnul kamínek do mechanismu výsuvu schůdků a při jejich zasunutí se kamínek vpáčil do lišty  a zajel dovnitř. Byl sem v hajzlu jak nikdo druhej.

Hlavou mi běží: No, pěkný! Dovnitř do lokotky, zmáčknout zavírání dveří. Zase mezi lidi, tvářit se vesele – jakože drobné komplikace, ale není důvod se bát, zařídíme. Nouzově odemknout dveře na druhé straně, oběhnout jednotku a pod peron si úplně vlézt. To rozhodně nemusím a možná ani nesmím. Hodobóový džíny na sobě.

Za ideálních okolností bych už volal a rušil vlak, autobusy by odvážely naštvané cestující.

Mezi peronem a schůdkem je strašně málo místa, nejde pořádně zabrat, zároveň člověk musí myslet i na sebe, aby nepřišel o prsty, pokud je strčí, kam nemá, a vcucne je to do škvírky, tak je po nich a mašinu ho nohama řídit nenechají.

Velkou, opravdu maximální a brutální silou jsem s tím ramploval, pomáhal si křikem:
„Do píííí*í, krááám zkur*enejjjjjj, tooooo mě tak se*éééé.“

A voila, schůdek zajel. Vylezu ven, jdu dovnitř mezi lidí, metám sebevědomé pohledy, jakože se to podařilo, to koukáte, co?

Dojdu k řídícímu pultu a říkám si:
„Ty vo*e, já se skácím.“

Schůdek dál svítí červeně. Nápad, restartuju tedy počítač a paměť mechanismu pohonu schůdků – nepomohlo!

Mezitím už telefon od dispečera:
„Zdravím tě, ahoj jak pak to vypadá, pojedeme?”

„Ahoj, nevím, dej mi prosím ještě chvilku,” odpovídám popravdě.

Opět nouzové otevřít dveře, dotazy cestujících:
„Jak pak to vypadá, máme přestup v Pardubicích, pojedeme?”

„Někdo mi kopnul kamínek do schůdků, nemůžu odjet, protože bych vyoral peron,” odpovídám trpělivě. “Ale dejte mi ještě chvilku, snad se mi to podaří zasunout.“

Znova pod peron, opět se schůdkem zaverglovat, prdelí se opřít o zem a nohama zatlačit do už zasunutého schůdku. Uslyšel jsem nově i cvaknutí – sepnul koncový spínač kdesi zezadu v liště. Běžím dovnitř, cestou si říkám modlitbičku a už vidím – vše zeleně svítí, tedy opraveno.

Písknu, odjíždím a díky čekací době v Rosících dovezu lidí do cílové stanice pouze s 3 minutama zpoždění.

Schůdek jsem cestou raději vypnul, vlakvedoucí lidí upozornil, že nefungujem a já děkoval pánu bohu, že mám ve vzteku takovou sílu.

Tak k nám buďte tolerantní, až někdy pojedete vlakem.

Komentář: 1

  • Tolerance k ostatním je velmi vzácná vlastnost, vlastně už od školy se to nevyžaduje, vyrábíme přece osobnosti 🙂

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt