Výchova dívek v Čechách

V

Stalo se: jaro 2017

Tenhle zážitek se mi nepíše snadno. Nevím, zda ho dokážu předat pouhým popisem.

Končil jsem směnu v 1:40 ráno, domů dojel kolem druhé, usnul úplně vyřízenej. Byl pracovní den, myslím úterý, ráno manželka vypravila děti do školy, sama odjela do práce. Dopoledne jsem tedy úplně sám doma.


Vstal jsem v 10:30 a v 11 už seděl ve vlaku i s kolem a jel si do Pardubic zaplavat. Tu cestu jsem za uplynulých dvacet let absolvoval víc než desettisíckrát. V 11 jedu vlakem s naloženým kolem na bazén, ve 13 hodin vlakem s kolem zase zpátky domů. Hoďka a dvanáct minut ve vodě. Vše je pevně dané, nacvičené, namakané, bez sebemenších odlišností, dokonalá rutina. Jistota. Občas může mít vlak zpoždění, páč nás předjíždějí rychlíky nebo se stane něco neočekávaného, ale z 99,9 % je tahle cesta neměnná záležitost.

Osobák zastavil, vlezu s bicyklem do Sysla. To je předělaný vagon s velkoprostorovým oddílem k sezení a doplňkovým místem pro převoz kol.

V oddílu asi 12 lidí. Usednu, vytáhnu Kindla a čtu si. Dvacet dva minut jízdy zcela nerušeného a klidného ponoření do napínavého příběhu. Je úplně ticho, přerušované jen tichým šuměním klimatizace.

Vlak brzdí do první zastávky. Jen ze zvědavosti zvednu oči od knížky a kouknu přes okno na nástupiště, na přistupující cestující. Mezi nimi registruju dívku, věkem tak 18-20 let, váha zhruba 110 kilo, v obličeji napíchané piercingy a jako třešinku má jásavě modrou barvu vlasů. U ucha telefon. Čišela z ní touha šokovat zjevem.

Nemám tyhle zvláštní typy rád, působí na mě nepříjemně.

Vstoupila do oddílu. Hovořila do telefonu velmi, velmi nahlas.

“Tak mu povidám – ty vym*danče, co to jako na mě hraješ, ty peníze si strč do p*dele!” v podstatě křičela.

Co čert nechtěl, sedla si hned za mě na čtyřsedačku. A telefonát pokračoval bez změny hlasitosti.

“Ku*va, do p*či, nebudu dělat nějaký divadlo, se*u na to, ale, vole, to je k*nda, jo, je!”

Už jsem to nevydržel a povídám:
“Laskavě se uklidni a nekřič. Nejsi tady sama.”

“Drž hubu, ty č*ráku!” odvětila modrá hlava mazlivě.

Normálně mě to zaskočilo. Vůbec jsem to nečekal. Vstal jsem.

“Co jsi to povídala? Tos myslela vážně?” ptám se nevěřícně.

“Jo, myslela, ty č*ráku, co jako uděláš?”

“No budu tě muset pokárat, nelíbí se mi, že mi nadáváš,” nevydržel jsem a přistoupil k ní.

Dívka zcela nečekaně vykopla nohu a křičí:
“Vypadni ode mě, ty zm*de!”

Jsem velmi marnivý. Zakládám si na čistém a drahém oblečení. Její noha zasáhla mé stehno v kalhotech Diesel Jogg Jeans s příměsí elastanu, které ve světlé barvě působí velmi elegantně. Nosí je samé známé osobnosti a také lidi od dráhy. Na to, aby je mohl obyčejný a chudý člověk jako já oblékat, musí být několik nocí vzhůru.

Nevěřícně jsem koukal na špinavý otisk podrážky. A jak jsem stál, vykopla podruhé.

Jsem trénovaný čelit stresu, nenechám se jen tak rozhodit. Neperu se. Nikdy. Dokážu mnoho vyhrocených situací ustát se stoickým klidem. Tady jsem se ale sám sebe lekl a neovládl vlastní konání. Reagoval jsem nepřiměřeně. Zcela jsem selhal.

Při druhém výkopu jsem jí nohu chytil a jediným škubnutím holku strhnul na zem. Za další půlvteřinu už jsem jí seděl na prsou a pronášel větu, za kterou se stydím.

“Teď budeš bitá jako žito!”

Nedokážu vysvětlit, kde se ve mně vzala ta síla, rychlost, prudkost. Přísahám, že to bylo jak z filmu. Nevěřil bych, že unesu jednou rukou sto kilo, ale teď vím, že to – ve vzteku a pod přívalem adrenalinu – dokážu.

Než jsem ji ale stihnul praštit, zarazil jsem se. Uviděl jsem totiž v jejích očích strach. Hlavou mi zároveň problesklo, že bych byl schopen jí jedinou ranou hodně ublížit. Tahle chvíle trvala jen zlomek vteřiny. Pak se naštěstí otevřely dveře a v nich stál vlakvedoucí.

“Přistoupili prosím… Ahoj Hopo, co tady blbneš?” 😀

A než jsem stihnul cokoliv říct, cestující začali chrlit jeden přes druhého:
“Ta ženská pána napadla!”
“Pane průvodčí, je sprostá!”
“Ona pána kopla a zaútočila na něj.”

Průvodčí bez dalších otázek povídá holce, z které jsem se akorát zvedal:
“Vylučuji vás z přepravy!”

“To mi nevadí, stejně vystupuju,” sbírala se. “Na vás zavolám policajty!” zakřičela na mě vítězně.

To mě rozveselilo.

Odešla s průvodčím a vystoupila. Slyším písknout výzvu, vlak zavřel dveře a rozjel se k Pardubicím. Dívka počkala, až pojede moje okýnko, a když mě viděla usmívat se jejím směrem, vyslala efektní a přesně mířený plivanec do míst, kde jsem měl oči. Hned jsem si vzpomněl na knihu od herpetologa Jiřího Haleše Moji přátelé hadi a jeho popis plivací kobry černokrké (Naja nigricollis). Nepřítele dokáže zasáhnout svým jedem s obdivuhodnou přesností na vzdálenost až 4 metrů. Míří přesně na oči.

Dívčiny slina byla zcela jistě jedovatá. Nebejt skla, přišel jsem o zrak. Abych neukázal slabost, poklepal jsem pěstičkami o sebe.

Utkání skončilo, ale číst se mi už nechtělo. Během tréninku ve vodě jsem potom nedokázal zážitek vyhnat z hlavy.

Jak snadno se člověk může dostat do konfliktu, i když vlastně o moc nejde? Co kdybych ji fakt praštil? Jak to, že jsem neudržel nervy a skoro seřezal holku? Proč jsem jí třeba neřekl: “Rozviň svůj klid a buď dobrá!” Nebo jsem ji mohl alespoň zkusit postrašit větou: “Bu bu bu, ty malá pí*o!”  A proč jsem se do toho vůbec motal, neměl jsem se spíš sebrat a jít do jinýho vagonu, když mi vadil její jekot? Co bych ale udělal s kolem? A kde se ve mně vzala ta síla? A co když pojede příště, pozdravíme se?

Otázky bez odpovědí. Kdyby, chyby.

Snad mám na dalších dvacet roků s výchovou děvčat pokoj.

Komentáře: 9

  • Řemen na neposluchy a nezdvořáky platí, pro příště 🙂 A děkuju za tip na kaťata.

  • Jo prostě člověk tydlety lidi musí buď ingorovat nebo se od nich vzdálit jak jen to jde. To je jediný rozumný řešení. Samozřejmě nejlepší by bylo, kdyby takovýto lídé byli napravitelní a uvědomili si svoje špatné chování. Bohužel to tak není a zkrátka člověk člověka nezmění. Navíc takovýto lidé se chovají tak protože si tím lečí svoje problémy. Vzhledem k váze tý holky to je pochopitlný, protože většinou dostávají takovýto lidé v životě docela kapky od ostatních. Navíc když jsou pak v tom pubertálním věku, tak to s nima hází. Prostě nejlepší by bylo kdyby jí člověk mohl dát s klidem facku a ona se omluvila, bohužel …. 🙂

  • Ja jsem se rehtala, kdyz jsem cetla o tech kalhotech od Dieslu a soku, ze ta modrovlasa sprosta kraska na nich udelala tlapotu. ;)) No myslim ze si pres tu hubu zaslouzila dostat aby se vzpamatovala. Evidentne ji nikdo nikdy asi nedal poradnej feedback a proto ma 110kg, modrou hlavu, hubu samej kov a chova se jak hovado. By the way i kdyby ji jednu flaknul mohl byt v klidu, pac kdyz se paninka chova jako hovado, tak holt musi pocitat, ze se a ni i jako s hovadem pak bude jednat.

  • Ja jsem se rehtala, kdyz jsem cetla o tech kalhotech od Dieslu a soku, ze ta modrovlasa sprosta kraska na nich udelala tlapotu. ;)) No myslim ze si pres tu hubu zaslouzila dostat aby se vzpamatovala. Evidentne ji nikdo nikdy asi nedal poradnej feedback a proto ma 110kg, modrou hlavu, hubu samej kov a chova se jak hovado. By the way i kdyby ji jednu flaknul mohl byt v klidu, pac kdyz se paninka chova jako hovado, tak holt musi pocitat, ze se s ni i jako s hovadem pak bude jednat.

  • no já si myslím, že bychom si od hloupých a sprostých lidí, kteří okolí omezují svou arogancí, neměli nechat ztrpčovat svůj život. \Však Vy se také chováte slušne. A máte plné právo to vyžadovat i od ostatních. Dobře jste udělal, škoda, že jste jí nestačil dát aspoň JEDNU facku. Martincová

    • Byl jsem svedkem situace (mezi Skalici a Starkoci) ktera zacla podobne – sproste hulakajici osobou do telefonu. Jeji pridrzla reakce na kultivovanou prosbu o ztiseni nebo o mene vulgarni slovnik zpusobila zkrat v cloveku, jenz prosbu vyslovil. Zkrat vyustil v balistickou krivku, kterou ten telefon opsal otevrenym oknem ven (bez preruseni hovoru). Drzou osobu to sokovalo natolik, ze lapala po dechu bez artikulovane reakce az do zastaveni ve stanici, odkud se rozebehla zrejme telefon hledat.

  • Bohužel, takovýchto tvorů, léčících si komplexy přehnaným rádoby sebevědomím a domnělým drsňáctvím je spousta… pár facek by bezpochyby potřebovala, jenže v dnešní hyperkorektní době by se to obrátilo proti “vychovávajícímu”….
    Nezbývá než zalitovat, že vedle Tebe neseděla rázná stokilová padesátnice, která by jí rovnou jednu vrazila…
    Z Tvého “selhání” si nic nedělej, je naprosto pochopitelné…. já bych asi v první chvíli nevěřícně čuměl, a taky bych pak “selhal”, nejspíš bych jí slovník vrátil, pokud možno klidným vyrovnaným tichým hlasem a ideálně úsměvem na tváři…já vím, po bitvě je každej generál, nevím jak bych se zachoval… 🙂

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt