Život na vsi

Ž

Celý svůj život žiju na vesnici. Miluju to tady. Nedokážu si představit se odsud odstěhovat. Uvažoval jsem nad tím, jak je možné, že je mi tu tak dobře. Kromě genia loci a strategické polohy blízko kolejí mají nezanedbatelný podíl na mé spokojenosti rodinné a klučičí přátelství. Bydlí tady taktéž oba bráchové, jejichž domy jsou zhruba 200 metrů ode mě. K tomu hodně kamarádů a přátel.


Chlapský přátelství mají naprosto jinou hodnotu než ty holčičí. Buchty se kolikrát poštěkají kvůli nesmyslům a vydrží spolu nemluvit roky kvůli úplný malichernosti.

Chlapi ne! Zazní sprostá nadávka, omluva, vysvětlení, a problém neexistuje. Naše přátelství a kamarádské vazby přetrvávají. I když se nevidíme delší dobu, okamžitě naskočíme tam, kde jsme přestali posledně. I frajeři, co jsou dneska “ve vatě”, nedávají svůj stav nijak okázale najevo, a je s nima pořád stejná p*del jako dřív.

Ilustrační příklad našeho života ze včera dopoledne

Mám před barákem aktuálně hromadu dříví – kulatinu, protože topím jen dřevem. Jak se v práci moc nehejbu, těším se, jak nařežu Stihlkou 50 koláčů, vezmu Fiskarsku a jdu štípat.

Kolem mě jezdí na tříkolce dcera, zatímco kluk v blátě zkouší nový gumáky, jestli netečou. Nařežu deset kousků a klepe mi na rameno soused.

“Čau, děláš dříví, jo?” 😀

“Ne, tvl, co asi?”

“Hmm, stará mě včera nas*ala, ale neskutečně,” povídá mi.

Jdu pro láhev, mám ve sklepě rozsáhlou zásobu. Vrátím se, soused už sedí na jednom špalíku, pod zadkem vaťák, aby nenastyd. Štípu dál a poslouchám. On zvolna upíjí a vypráví.

Najednou někdo z dálky pískne. Na kole jede jeho brácha, vrací se z ryb. Hned mi vynadá, že se s tím dřívím crcám, že on by to měl už třikrát hotový.

Nabízím mu kořku.
“Nechci, dones mi pivo, ještě mi třeští ze včerejška hlava. Sem ňákej nastydlej.”

Jdu zase do sklepa, tentokrát pro pivo, odkládám sekeru a začínáme kecat. Úplně přirozeně. Oba jsou mnohem úspěšnější, pěkný baráky, hezký auta. Ale v tuhle chvíli žádnej rozdíl mezi námi neexistuje, prostě jsme pořád kluci, co spolu rádi trávěj čas. Jak zastydnutý puberťáci.

Z okna na mě po chvíli křičí manželka:
“Takhle toho moc nenaštípeš!”

Nejde jí o samotnou práci, ona ví, že jsem lenoch a nepředřu se. 😀 Mám ale podezření, že závidí, jak se někdo může v pohodě bavit a smát u otročiny jménem štípání dříví! 😀

Komentáře: 2

  • Štípání dříví není otročina, ale meditace! Co já toho během štípání vymyslel (a zase zapomněl) 🙂 Akorát ti sousedi tu chybí (lahváče mám).

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt