Zpoždění, boj o vteřiny

K jízdě vlakem se občas váže jedna nepříjemná věc a tou je zpoždění. Myslet si, že je to stav, z kterého má kdokoliv na dráze radost, je omyl. Popravdě – zpoždění každého maximálně rozčiluje!

Cestující na vztek mají nárok, beru. Možná ale vůbec netuší, že se s ním trápí také strojvedoucí, vlakvedoucí, výpravčí, dispečeři a další zúčastnění, kteří mají pohyb vozidel po kolejích na starosti.

Existuje spousta důvodů, proč je vlak opožděn. Probereme si několik základních. Možná vás překvapí, že je občas viníkem i cestující a ne pouze zlé ČD. Články o zpoždění budou vycházet jako seriál na díly, protože je nemožné vše obsáhnout v jediném příspěvku.

Nejprve zjednodušeně. Koleje jsou – pro představu – jako dálnice. Patří státu. Abych tam mohl vůbec s vlakem vyjet, musím stejně jako autobus splňovat určité podmínky. A za pohyb po kolejích, podobně jako na dálnici, také platím. Když jedete autobusem jako cestující po dálnici a vidíte někde před sebou uzavírku s omezením provozu, protože se silnice opravuje, chápete, že prostě musíte počkat. Nenadáváte řidiči do debilů, že budete muset sedm minut stát.

To samé se z nějakého důvodu děje i na kolejích. Je spousta možných příčin, ale až mi jízdu dovolí, okamžitě pojedu. A budu se stále snažit, abych ztrátu dohnal. Nejen já. Každý strojvedoucí. Prostě chci dojet včas, ale samozřejmě bezpečně.

Jak to udělám? Nemohu jet rychleji jako při jízdě autem, nemůžu si cestu zkrátit jinudy. Ale přesto mám možnost vylepšit výsledek a dokonce velmi výrazně. Teď se prosím nesmějte – střádám opravdu každou vteřinu, protože tím dokážu eliminovat docela dost ztraceného času. Stojí mě to nemalé úsilí, ale od toho tam sedím a jsem za to vcelku dobře placen.

Situace včera večer – odjíždím se sedmi minutami zpoždění. Nikoli mojí vinou. Čekal jsem na zpožděný přípojný vlak od Havlíčkova Brodu. Já pojedu z Hlinska do Pardubic, přistoupilo osm lidí. Pokud bych odjel, lidi, co s přestupem počítají, budou naštvaní. Ti, co už v mém vlaku sedí, jsou také naštvaní, i když jsem jim pustil hlášení o důvodu zpoždění. Nechápou, proč nejedeme, štve je to. Hrozí tedy, že naštvu dvě skupiny lidí. Dispečer rozhodl, že počkáme.

Přípoj od Havlbrodu dorazil. Nemůžu odjet lidem před nosem, čekáme na ně, táhnou se, neutíkají. Výpravčí vidí, že už nastupují a jako zkušený rutinér odhaduje naprosto přesně čas pro postavení vlakové cesty a rozsvítí mi zelenou. Úkony dopravce potřebné k dojezdu. Vyrážím!

Mám smůlu i štěstí zároveň. Proč?

Smůla:

1. Jízdní doby vláčků jsou velmi optimistické. Hodně zastávek je v minutě příjezd a v minutě odjezd, což je téměř nemožné stihnout. Musím vjíždět pomaleji, abych vlak ubrzdil. Zastavit, otevřít dveře, lidi vystupují, nastupují. Dále úkony dopravce k odjezdu, zavřít dveře a teprve jedu. Jsou vlaky, kde lidi nastupují a vystupují třeba tři minuty. Nemůžu jim zavřít po minutě a odjet.
2. Mám místo Žraloka, který je pro tento vlak normálně plánovaný a nasazovaný pouze Regionovu, takže nemůžu jet úseky stovkou, Regina dá maximálně osmdesát. Žralok má taky mnohem vyšší výkon motoru a tedy i dynamičtější rozjezdy, a dostane se tak dříve na maximální povolenou rychost.
3. Vezu dost lidí, takže je pravděpodobné, že budu zastavovat i v zastávkách na znamení. Tj. cestující si zmáčknou čudlík a já jim zastavím. Každým zastavením ale ztratím nejméně 45 sekund, někdy i víc.

Štěstí:

1. Zastávky na znamení, tj. nemusím všude stavět. Doufám.
2. Regionova, kterou jsem dostal, jede jako ďas, což je výjimka. Nevýhodu nižší maximálky oproti Žralokovi zase vyváží kratším časem pro uzavření dveří a absenci výsuvu schůdku.
3. Vlakvedoucí Tibor je ostřílený veterán, který nic nezdržuje a pomáhá s rychlým odbavením tím, že už na příjezdu čeká ve dveřích a souhlas s odjezdem dává bleskurychle.
4. Večerní vlak znamená, že spousta pracujících už je doma u televize. Důchodci už dávno spí, nejedou na nákup.
5. Výpravčí a dispečeři vidí, že jsem zpožděný a vycházejí mi vstříc.
6. Je sucho, teplo, vidím na cestu, mám výbornou znalost trati i rizikových míst, což mi umožňuje jet opravdu maximální traťovou rychlostí a brzdit pro samotné zastavení mnohem později, čímž střádám drahocenné vteřiny.

Jedeme!

Hned první zastávka je na znamení – klika! Jedu opravdu ostře, na nástupišti nikde nikdo, přesto raději několikrát písknu, kdyby se někdo schovával v čekárně. Na druhé zastávce bohužel zastavuju, třetí projíždím naplno, vidím daleko dopředu, přesto pořád pískám.

Stanice Žďárec, na odjezdu mi svítí volno, dispečer velmi dobře odhaduje situaci a hlášení pouštěl už dřív, takže cestující na nástupišti čekají na značkách. Zastavuju dveřma přímo u nich, další vteřiny k dobru, Tibor mává a zase letíme dál.

Úplně cejtím ten vír v nádrži, jak mizí nafta!

Další zastávku stavím, následující ne, až přijíždíme do Chrasti u Chrudimi. Jsme na tom trochu lépe, ale pořád se zpožděním.

Pokračujeme, další na znamení jsou Zaječice, plná traťová rychlost 80 km/h, nikdo tam není, svištím furt naplno, jak kdybych vezl zpívající Luckou Vondráčkovou: “Ať je jak vítr…”

Přijíždíme do Chrudimi, na odjezdu mi svítí i tady zelená, zdejší výpravčí je frajer. Mám tu minutku pobyt, takže jsem ušetřil aspoň 20 vteřin. Další zastávkou projíždím, Medlešice zastavuju a už se chci vztekat, neb mám na odjezdovém návěstidle “Stůj!”, ale výpravčí se ukazuje jako mazák. Přesně spočítal další vlakovou cestu tak, aby neblokoval auta na přejezdu, co je hned za zastávkou. Jen zastavím a hned mám zelenou.

Další zastávka zase na znamení, už svítím dálkovým, je hůř vidět. Nikde nikdo, pískám a ženu, co mi trať dovolí. Závodiště, tam co se běhá Velká pardubická je na znamení, bohužel zastavuji, někdo chce ven. Přijíždím do Rosic a tam přebíhám na druhou stranu lokotky. Přebíhám, doslova. Pobyt je na dvě minuty, stihnu všechno v 60 vteřinách. Na odjezdu opět volno, výpravčí mě okamžitě vypravuje. Dojíždím do cílové stanice a už se usmívám.

Po zastavení otevřu okýnko a zamyšleně pozoruju cestující z vlaku. Je jich asi třicet. Spěchají na rychlíky, za zábavou, domů. Nečekám potlesk jako v letadle, ale bylo by fajn vědět, že někdo moji snahu ocenil. Samozřejmě ale nikoho nezajímám. 😀

Výše zobrazené screeny jsou reálné, viz tabulka.

Moje jízda není ničím mimořádným. Podobně jako já se snaží zkrátit zpoždění všichni strojvedoucí. A pomáhají jim v tom další klíčoví lidé.

V dalším díle zkusím vysvětlit, jak moc jsou u zpoždění důležití samotní cestující.