Druhý den po mimořádné události

D
Stalo se: 16. července 2020

Smutná série na železnici snad už skončila. Doufám. Jistě se bude vyhodnocovat, bilancovat, přijdou opatření, změny, nařízení. Dneska to bude o druhém dni po MU v Medlešicích, o které se také hojně psalo. Článek je dlouhý a nudně detailní, tak se připravte. 🙂


Nastupoval jsem druhý den po dané situaci. Mám jet do Hradce Králové pro opravenou mašinku a potom otočím dva spěšňáky. Směnu mám pak přerušenou, spím v Hlinsku, a potom pokračuji druhý den ráno a končím těsně před polednem, přesně v 11:43. Tahle směna není bůhvíjak atraktivní. Přerušení se nepočítá do pracovní normy, ale naštěstí na mě vychází jen jednou za čas. Navíc lze na všem negativním hledat pozitiva. Takže ráno před prací si stihnu neošizeně zaplavat a potom nastupuji spokojený na směnu. Stihnu i oběd u stolu. Druhý den končím, z lokotky rovnou do vody a domů na ves přijíždím spokojený a vysportovaný.

Dojíždím autem do práce a prostor depa si pohodlně otevírám na dálku telefonem. Navíc díky prázdninám a menšímu provozu přijíždím už 15 minut před nástupem. Nálada není vůbec veselá. Na stožáru černý prapor, na nástěnce parte zesnulého kolegy. S provozním záznamem docházím k okýnku strojmistra a registruji, že je skutečně v jednom ohni. Jeden mobil mu zvoní na stole, druhý má na uchu a zároveň mluví přes hlasitý odposlech na pevné lince.

“Vydrž, hele, počkej, už je tu Hopa,” říká jednomu z telefonů a otočí se na mě. “Ahoj, ani si nesedej. Nejedeš do Hradce, pojedeš do Chrudimi. Jsou tam za výlukou tři boudy, přes Medlešice už se zase jezdí, potřebuju je dostat do Pardubic.” (bouda = RegioNova)

“Ahoj, dobrý, no.. a nějaký číslo vlaku?” ptám se.

“Hele, eště nevim, zjisti si u dispečera nebo si pak zavoláme,” nechá větu do ztracena a věnuje se důležitějším věcem na telefonu.

Aktualizuju si tablet, což je povinnost při nástupu na směnu. Během toho už se koukám, co mi pojede na Chrudim. Mám 25 minut čas, pohoda, stihnu dojít do stanice. Beru pití, vyrážím, o chvíli později naskakuji na vlak a jedu.

Ilustrační foto: Jakub NawrotUnsplash

V Chrudimi vystoupím a jdu rovnou za výpravčím.

“Ahoj, prosím tě, mám odvézt tři boudy do Pardubic.”

“Jo jo, vím o tom, máš tam nějakýho kolegu, už to oživuje. Reginy jsou rozházený po celým nádraží na volných kolejích.”

Najdu kolegu, který ten den absolvoval poznání na řadu 844, tedy zácvik na Žraloka. Strojmistr mu operativně nařídil seskočit v Chrudimi, aby mi byl k ruce. Šikovnej kluk, jezdí sám asi rok. Domluvím si s ním postup na posun, raději vysvětlím dvakrát, co a jak. Samotné úkony už si dělám sám – ne že bych byl přehnaně pracovitý, ale přecijen mám o trochu víc zkušeností. Nejprve na dvou sólo reginách uděláme zkoušku brzdy, potom je spojíme a uděláme další brzdu.

Jdu znova za výpravčím a dozvím se od něj, že budeme všichni odjíždět z první traťové koleje. Dohodneme si tedy posun a já se dostanu s reginama na první kolej. Odtud přeskáču přes nákladní vozy na 7. kolej, kde už mi vrčí další regina. Opět na ní udělám sólo brzdu a domluvím se znovu na posun na první kolej, kde se svěsíme dohromady a uděláme zase brzdu. Tři RegioNovy spolu mluví a jezdí tzv. “na kabel”. To znamená, že je po přepnutí přepínače do “dvojky” může ovládat pouze jeden strojvedoucí, úplně sám.

Po vyzkoušení brzdy si s vlakem zkusmo o metr popojedu. Paráda, jede, brzdí, můžeme vyrazit.

Sotva máme hotovo, zvoní telefon a volá dispečer. Informuje mě, že na nás zezadu do čtvrt hodiny přijede nečekaně ještě bouda navíc, spojíme se a pojedeme teda všechny čtyři (pod jejím číslem vlaku) společně. Ovšem pouze dvě zastávky do Medlešic. Tam se zase ta poslední z vlaku utrhne a můj mladý kolega s ní odtáhne po nehodě odstavenou reginu z Medlešic do depa na opravu.

“Hned jak se dostanete do Rosic,” pokračuje dispečer, “utrhnete tu třetí reginu a ta pojede jako spěšňák do Hlinska. Pozor, přímo z Rosic.”

Naše dlouhé spřežení by nestihlo dojet do Pardubic, takže lidi přijedou do Rosic rychlíkem a vyrazí odtud. Ušetří se tak 15 minut zpoždění.

Pokud ještě stále nejste zmatení, prima.

Mně je vše docela jasné, mám ale určitou pochybnost o vhodnosti mladého kolegy pro úkon odtažení vykolejené reginy. Má jet sám? Hmm, ku*va, nevím teda! Mračím se. Nicméně ho uklidňuju, opakuju mu postup, dávám mu na sebe telefon, kdyby cokoliv potřeboval a nabízím pomoc. Říkám mu, ať hlavně nespěchá, že má čas a že pokud dorazí třeba za čtyři hodiny, nikdo ani nemukne, žádný strach.

Teď by se hodilo říct, že je všechno super, že? Kolegové už možná vědí, že by se mi v hlavě měla rozsvítit varovná kontrolka s jednou důležitou věcí, žeáno? Samozřejmě mi to dojde, pak se k ní vrátím…

Napadá mě, že budeme se čtyřma boudama dlouzí a nevejdeme se k perónu. Jdu zase za výpravčím a vyžádám si svolení popotáhnout za místo zastavení, aby se i poslední reginka vešla k nástupišti. Potom zase oznámím ukončení postunu a čekám asi šest minut. Nedočkavě vyhlížím ohlášenou RegioNovu od Slatiňan a v mezičase stihnu zprovoznit všechny odstavené záchody v mašinkách a informuju přicházející cestující, ať nastupují do prvních dvou regin, protože jen ty pojedou až do Pardubic. Zatím tady pořád není vlakvedoucí – přijede právě tou boudou ze Slatiňan.

A už ji tu máme, přijíždí s ní zkušený kolega, ale neřídí. Vlak vede další mladý zacvikant, zkušený kolega stojí na straně brzdy a bedlivě vyhodnocuje situaci. Mladý kandidát pomalu najíždí na můj vlak.

Říkám jim, že se mají sbalit, přejít na druhou reginu hned za mě a že na tu jejich nastoupí mladý kolega. Ten, co v Medlešicích bude odstupovat na tu vykolejenou reginu. Dál informuju vlakvedoucího, aby si obešel cestující a přesadil je do prvních dvou regin, které pojedou do Pardubic. Zbylé dvě radši zamkneme na kličku.

Poslední regina už není na kabelu. Uděláme si s mladým kolegou další zkoušku brzdy přes radiostanici, protože bez kabelu nefunguje interkom. Od vlakvedoucího dostanu dlouhou zprávu o brzdění, vysílačkou hlásím výpravčímu, že jsme pohotoví a že můžeme vyrazit.

Odjezd z Chrudimi ve velkém stylu, příjezd do Medlešic. Odpojuje se od nás poslední regina s kolegou a já se zbývajícími třemi jedu do Rosic nad Labem. Vlakvedoucí mezitím volá dispečerovi se žádostí o pozdržení rychlíku o pár minut, protože máme šest lidí na přestup až do Trutnova. Přijíždíme do Rosic, tam se trhá poslední regina, na kterou naskakuje čerstvý fíra, který se operativně přesunul z Pardubic, aby za tři minuty vezl plný spěšňák na Hlinsko.

Já předávám řízení kolegovi, který původně doprovázel zacvikanta ze Slatiňan. Uděláme brzdu a za další tři minuty, hned po příjezdu pozdrženého rychlíku, jedeme z Rosic úvratí do Pardubic. Tam – okamžitě po zastavení – se kolega sám odvěsí a já se po dohodě s výpravčím bleskově uhýbám do výtažné koleje, abych nepřekážel, protože kolega už za osm minut jede normální-turnusový vlak.

Cvičná otázka pro udržení pozornosti – kolik regin teď povezu dál? 😀

Já se znovu spojuji s výpravčím, objednávám posun do depa, kde nejprve reginu do plna vyzbrojím a potom odstavím. Za dvě hodiny poveze další vlak.

Mám docela hlad, koušu mrkev a kedlubnu a přecházím ke svému Žralokovi, s kterým za 45 minut vezu spěšňák do Hlinska, ten už podle turnusového rozpisu. Usedám do fírovského bigboss křesla a v duchu se usmívám, že jsem “ve svým”.

Udělám potřebné úkony a z Pardubic na Rosice odjíždím přesně na čas. Tam už mi jde z ústrety výpravčí.

“Hele, na odjezdu budete mít asi patnáct minut zpoždění, jede proti vám ta reginka z Medlešic po nehodě, pomalou dvacítkou. Musej ji dostat z trati, aby se nemotala, pojede na opravu.”

Pouštím cestujícím hlášení o zpoždění z důvodu křižování a čekám, až se objeví kolega s polomrtvou reginou. Ani jsem si ji nestihnul v Medlešicích pořádně prohlídnout. Věřím, že to všechno sám úspěšně zvládnul.

Vida, už jede, super! A koukám – není sám. Na tváři se mi mimoďěk rozleje úsměv a pokyvuji si spokojeně hlavou. Vedle něj totiž sedí náš kontrolor strojvedoucích. Člověk, který mi už tolikrát vytrhl trn z paty a já mu to ještě nikdy nevrátil. Autor, který sepsal příručku o reginách, z níź čerpají informace fírové ČD po celé republice. Svým způsobem “táta” všech nováčků, ale i zkušených veteránů. Pán, který musí umět nejen přísně hubovat a trestat, ale i chválit, uklidňovat a hlavně pomoci, když je třeba. Což mnohdy znamená například ve 3:55 ráno. A on vás nepošle do p*dele, přestože všichni normální lidi běžně spí. Chápe vás a ví, že jste v zoufalý situaci, protože mašinka nejede a potřebujete pomoct.

Kontrolor zcela správně sedí vedle “mladýho” na sedačce a nechává ho vyniknout ve fírovské sesli. Zároveň mu dodává svou autoritou a erudicí tolik potřebný klid pro pomalou jízdu. Zvlášť v dnešní, rozjitřené situaci. Už tuším, že strojmistr pravděpodobně kontrolora informoval o chystané akci a ten vyrazil bleskově z domu a pohlídal si, že všechno proběhne stoprocentně v pořádku.

Výpravčí mi dává odjezd, zpoždění mám 13 minut. Přes Medlešice sice pojedu pomalu, ale pak už se skutečně daří a stahuju svoji sekeru na pouhých 9 minut. V Hlinsku obracím a jedu hned vláček zpátky, odjíždím jen s minutovým skluzem. Sjedu vlak dolů a nahoru, přerušuji směnu a jdu na šest hodin spát. Usnu okamžitě, ráno a dopoledne dojezdím podle turnusu bez zajímavosti a jedu domů. Samozřejmě přes bazén. 🙂

Ptáte se, proč jsem vám obsáhle přiblížil to, co všichni moji kolegové velmi dobře znají? Protože jsem na tuhle výše popsanou operaci svým způsobem pyšný. Lidé stojící za její realizací se skutečně snaží a operativně ve velmi krátkém čase vyvinou značné úsilí, aby předchozí pokažený stav dali do pořádku a mohlo se zase normálně jezdit.

Vyšetřováci si vše nafotí, ověří, zaznamenají. Opraváři ihned poté nakolejí vypadlou mašinku, zafixují problematické časti pro bezpečný převoz. V noci naběhnout frajeři od SŽ, dají do kupy pokaženou výhybku a poté oznámí, že se může opět jezdit. Strojmistr sežene lidi a stroje, po dohodě s dispečerem je spolu rozhází bleskově, podle potřeby po trati a kontrolor vozby neváhá pomoci ve svém volnu mladému klukovi tak, aby do budoucna získal tolik potřebnou zkušenost a jistotu. Tohle všechno mi říká, že to s námi rozhodně není tak špatné, jak se všude píše. Zcela jistě se snažíme a pokud někdy uděláme nechtěnou chybu, nesuďte nás extra přísně.

Poslední věc na závěr. Při tomhle psaní bojuju s nepříjemným pocitem, že se chlubím a zveličuji svoji roli v příběhu. Tak to není. Stejně jako já by postupovalo 99,99 % kolegů, kteří prostě ví, jak dráha funguje. A mnou popsané operace jsou pro ně denní chleba. Jen je třeba nemají jak sdělit anebo je považují za rutinu nehodnou sdílení.

A ještě…

Co je ta věc, kvůli které se mi měla rozsvítit kontrolka v hlavě?

Ve chvíli, kdy mi volal dispečer, že pojede regina z Rosic spěšňáka, mi bliklo v hlavě, kolik je ve stroji asi nafty. Tohle se totiž může snadno stát – ve spěchu si člověk nezkontroluje, neví, kolik toho mašinka před výlukou namotala. A můj kolega zůstane stát někde na hrázi, jak už jsem kdysi psal. I dispečera napadlo totéž, ale tomu jsem už ale mohl sdělit, že je tam přesně půl nádrže.

Nespokojil jsem se s pohledem na špinavé sklíčko, ale posvítil jsem si do nádrže baterkou, abych zjistil, že je stroj v pohodě a dojede s bohatou rezervou. Jde o to, že jedno takovéhle hloupé opomenutí by mohlo zničit veškeré pečlivé plánování všech lidí a zase by se psalo, jak vlaku došla nafta. A o to rozhodně nestojíme. 🙂

Komentáře: 8

  • Tomu se říká “mít svoje povolání v krvi”, i když tady bych to viděla už i jako poslání, kde máte svoji práci zdravě zažitou a k tomu patří stálá ostražitost a rychlé rozhodování a také zejména umění ve volnu relaxovat, odpočívat, uvolnit se.
    K tomu nemohu neopomenout, že je zřejmé, že Vás práce velmi baví a jak se říká, to je vždy půl práce hotovo.. 😀

  • Hltal jsem každý řádek a snažil si představit, jak to asi celé probíhalo.

    Lidi, ať přijdete kamkoliv, nepruďte zbytečně ty, co jsou v práci. Mají třeba zrovna stres, nebo se musí pekelně soustředit. Oni se třeba snaží, co můžou, dělají to pro vás. Kolikrát si člověk ve zlosti vybije vztek na někom za něco, za co onen dotyčný třeba ani nemůže.

  • Hezké čtení na Strojvedoucí.com, bohužel černá série pokračuje a přesouváme se zpět k nám, na západ Čech. Tentokráte Regina v Kynžvartu v pangejtě.

  • Četl jsem to jedním dechem, počítal boudy a představoval si všechny úkony, tak jak probíhaly. Díky za super čtení a příblížení, jak to chodí “u okýnek”. Přeji, ať tě práce i psaní dlouho baví!

  • Luxusní čtení!!! A určitě nepřestávej s tímhle “vychloubáním” :-). Krásně se to čte a pokud Tvůj Admin s Tebou nemá podepsaná práva na vydání knihy, ozvi se :-))). Bude to pecka!!!

    • Já se spíš obávám situace, až mi admin vystaví konečný účet.
      Na jaře prodám kravku a na podzim už nezaseju.

  • Paráda…. bylo to pěkně napínavý… 🙂 že by’s moh’ psát dektivky 😀

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt