Hubnutí v čase korony

H

Dnešní text bude veselejší. Před půl hodinou jsem vylezl z vody, po více než dvouměsíčním půstu. Endorfiny na maximu!


Ze začátku by mě vůbec nenapadlo, jak dlouhé trápení mě – skrz ten bůhví odkud dovezený vir – bude čekat. Fuj, dvacet dva roků chodím každý den do vody a nikdy se mi nestalo, abych měl takhle dlouhý výpadek.

Krom lidí, kteří měli ze mě srandu, mě podrželi moji nejbližší. Opět vyzdvihnu roli mojí manželky, která kolem mě v začátku karantény chodila po špičkách a hýčkala mě jako malé děťátko. Dala čas mi pochopit, že se prostě s nenadálou situací nedá vůbec nic dělat. Její podpora byla naprosto klíčová, páč když jsem otrávenej, nestojím jako partner za nic.

Další se svatou trpělivostí je můj admin. Nechtělo se mi totiž vůbec psát, ale vůbec! Chmurné myšlenky říkaly, že mi celej web strojvedouci.com může vlézt na hrb. Proč bych měl bavit a těšit lidi, když se sám trápím? 😀

Ani pohled na váhu nebyl povzbuzující. Nikdy jsem si ji nemusel hlídat, ale chybějící výdej energie se začal podepisovat a čísla na displeji začala ukazovat ošklivé hodnoty.

Zdroj: tenor.com

Mám zvláštní povahový rys, který mě celý život žene kupředu. Dělám si věci po svém. Také jsem obdařen určitou dávkou tvrdohlavosti, paličatosti a vzteku. Prostě když něco chci, upnu se tím směrem a nepovolím.

Napadlo mě u tohohle trápení, že bych se během karantény mohl zkusit věnovat i jiným aktivitám než nedostupné vodě. A zároveň s trochu upravenou stravou i shodit něco kilogramů, abych nebyl jako hroch, co vyleje půlku bazénu, až ho otevřou.

Hopa v bazénu
Ilustrační foto: Lisette VerwoerdUnsplash

Nemyslím, že jsem nějak tlustej, nicméně 104 kilo už se mi začalo zdát příliš. Můj sen bylo a je 95 kilo, ovšem tenhle cíl se jevil zpočátku jako velmi odvážný. Možná i bláhový. Jsem od přírody divně velký a z plavání narostlé ruce, ramena, záda a prsa prostě nedávají velkou naději k rychlému úbytku váhy.

Tyto úvahy jsem zhusta sděloval adminovi. Protože sám denně naběhá mnoho kilometrů, doporučil mi začít rychlejší chůzí, abych pomalu přivyknul tělo na jinou zátěž. S dětmi a manželkou jsem sice chodil každý den i během nejtvrdší karantény na procházky, což bylo fajn, ale taková couračka nemá se sportem moc společného.

A v tu chvíli se přidal další impulz. Od admina přišel dárek. Dostal jsem chytré hodinky, které určitě spousta z vás dlouhé roky používá. Moc jsem zpočátku nevěřil, že mi k něčemu budou. Ovšem – jako už mnohokrát – jsem se mýlil. Admin mi na dálku nastavil hodinky i aplikace v tabletu a já začal zjišťovat, že mám velikou radost, když se moje procházky začínají prodlužovat a zrychlovat. Motivace!

Oprášil jsem sluchátka a do telefonu si nahrál mixy hudby z mládí. Strašný kombinace od Marušky Rottrové, Twenty for seven (Is it love?!) až po Kabát a jejich Onanii. Pro nádražáky prostě best! 😀

S úžasem jsem sledoval, jak se i díky Onanii výkonnostně posouvám!

Ilustrační foto: Jenny HillUnsplash

Narazil jsem ovšem na poznání, že ačkoli mám botník vybavený mnoha páry módní obuvi věhlasných značek, které vypadají náramně a ladí mi barvou kromě džín i k očím, nejsou díky tvrdé podrážce vůbec vhodné na rychlou či sportovní chůzi.

Po opětovném a hlasitém stýskání mi od admina přišel další dárek – běžecké boty. Zjistil jsem, jak ohromný rozdíl je mít při pohybu takový šperk na noze a jak moc se technologie pro sportovce posunula. Pohodlí, lehkost, dokonalé tlumení při došlapu – to všechno mi dodalo elán a čas se začal opět zlepšovat.

Loni jsem si koupil první špičkové fitness kolo v životě. Celé je z umělé hmoty. Jízda na něm je čistá radost. I to jsem tedy po procházce zařadil k rozbití stereotypu a přidával si kilometry, abych pouze nechodil.

Přestal jsem večeřet čokoládu, na mašince už nejím sušenky, ubral o 80 % bílé pečivo a místo něj přidal zeleninu. A po pár týdnech jsem zjistil, že se váha hýbe dolů!

To bylo samozřejmě ohromně motivující! Takže ačkoli mě admin v průběhu času neustále napomínal, ať nespěchám, odpočívám a nechám tělo zvyknout na jiný pohyb a zátěž, nedbal jsem jeho doporučení. Přece sám vím co snesu, ne?

Začal jsem při chůzi přidávat úseky s během. Indiánským. A šlo to čím dál líp! Aplikace začala ukazovat, že se lepším každým dnem a dokonce mládnu! Líbilo se mi to!

Začal jsem mít nos nahoru a pochlubil jsem se tedy s pokrokem a výsledkem snahy svému staršímu bratrovi. Je celý život ve všech aspektech mnohem lepší sportovec než já. Na obrázek, kde mi aplikace ukázala skvělou hodnotu VO2max (celková kondice) mi řekl:
“Tímhle se vůbec neoháněj, podobný aplikace píšou stejný chcípáci, jako seš ty!” 😀

Admin mě neustále napomínal, ať odpočívám. Jenže já mám svoji hlavu, takže přišlo nevyhnutelné. Začalo mě pobolívat koleno. Protože nejsem fňukna, nedbal jsem varovného signálu a přidával si další běh jako by se nechumelilo. A jednoho rána jsem se vzbudil a zjistil, že noha vypověděla službu. A hodně bolí. Hodně moc! Díky celoživotnímu plavání jsem nezažil stav, že by mě něco úporně bolelo. Ve vodě se v podstatě nejde přetáhnout nebo oddělat, maximálně se příjemně unavit a vyčerpat. Takže šok!

Ihned jsem si u admina plačtivě postěžoval, že jestli jsem si oddělal nohu, může za to on, protože tyhle rady s chůzí a během byl jeho blbej nápad, a že mi to byl čert dlužnej se s ním dát do holportu. Admin mi vzápětí v historii komunikace ukazoval nespočet varování o odpočinku a regeneraci a že se přetěžuju. Jenomže kdo by poslouchal zkušenějšího, když vím všechno sám nejlíp! A navíc, ta úporná a neočekávaná bolest!

Poučení pro tebe, milý čtenáři… když si něco pose*eš sám, nikdy nehledej chybu u sebe! Vždy je třeba najít viníka, aby se ti ulevilo! 😀

Naordinoval jsem si tedy klidový režim a při obyčejné neodkladné chůzi pajdal jako postřelený navrátilec z fronty. Po týdnu vůbec žádné zlepšení, furt bída s nouzí. Ani o kousek se to nezlepšilo!

Na lokotku jsem lezl se slzami v očích, koleno zafačované obinadlem, dle internetových rozumů namazané zázračným gelem (vůbec nefungoval) a nově i trudomyslnost v duši, kdy se mi neustále vracelo na mysl, že nebejt toho zamr*anýho čínskýho viru, mohl jsem si plavat jako pán a nic mě nemuselo bolet! Ovšem po týdnu najednou začala bolest nepatrně ustupovat a stav kolene se mírně lepšil. Vypadá tedy, že nezůstanu celoživotní mrzák.

Protože mám dobré srdce, adminovi jsem jeho jasné pochybení odpustil. Možná by si zasloužilo sepsat nějako zvláštní pojednání o mé velkomyslnosti, aby se tento můj kladný povahový rys zachoval ke studiu pro budoucí pokolení. Šlechetně jsem mu pochybení prominul navíc i proto, že se blížil termín otevření bazénu, tedy 25. květen.

Každý den jsem toužebně sledoval stránky lázní, kdy se vypíší přesná kritéria, za jakých se provoz rozběhne. Když se objevil podrobný manuál a rozpis pronájmu drah, tetelil jsem se blahem.

V neděli, poslední den před otevřením, jsem si spokojeně pohvizdoval a vůbec mi nevadilo, že mám směnu, kdy točím přes den vlakem 3x Hlinsko, 1x Slatiňany a 1x Chrudim prakticky bez jediné pauzy. Aspoň mi to uteklo.

Noc z neděle na pondělí jsem nemohl dospat. Jako ve snu jsem se ráno přesouval důvěrně známou trasou, kterou jsem již tolikrát projížděl, ale snad nikdy tak rád. V duchu mi skákal pokřik: “Jo, jo, jo!”

Užíval jsem si pobyt ve vodě tak, že jsem přetáhnul asi o dvacet minut limit pro obvyklou návštěvu a vylezl raději s uvažováním, že noha ještě není úplně v pohodě a nemá smysl se hned oddělat. Koneckonců, zítra je taky den, takže mi voda (snad) neuteče.

Slušelo by se napsat nějaký závěr. Co se mi tedy podařilo…

Vlezl jsem si doma po první návštěvě bazénu na váhu a vypadá to, že těch 95 kilo nakonec nebude tak úplně nedostižná představa. Až se na tuhle hmotnost dostanu, budete první, kdo se to dozví. A samozřejmě sem taky napíšu, že na hubnutí vůbec, ale vůbec nic není! 😀

Dodatek admina, resp. moje verze

Jak už pravidelní návštěvníci poznali, můj “vztah” s Hopou přerostl z víceméně pracovního do téměř kamarádského. Píšeme si denně, neustále se pošťuchujeme a zatímco on má dojem, že ví všechno nejlíp a zároveň mi umožňuje učit se na správě jeho blogu novým věcem, já ho v tom nechávám a nenápadně ovlivňuju a usměrňuju jeho činnost a život. Všiml si toho samozřejmě už dávno, ale velkomyslně to přehlíží a jen občas utrousí poznámku o biči a vodění loutek. 😀

Moje verze není moc odlišná od té jeho. Jen doplním pár věcí pro dokreslení situace. Že mi během března neustále vibroval telefon a sypaly se na mě během dne i večerů nejrůznější nářky, na to jsem si zvyknul už dávno. Nejdřív, když fíra ochořel a řešili jsme, zda má koronu či nikoliv. Toto intenzivní období přešlo celkem záhy, aby bylo vzápětí nahrazeno smutkem ze zavřeného bazénu.

Snažil jsem se zaměstnat Hopu úkoly pro blog. Jak sám zmínil, nechtělo se mu. Proto i vzniknul infoseriál na téma “jak se řídí vlak”, protože psaní dlouhých textů, jejich korekce a diskuze nad nimi zaberou spoustu času a tudíž nezbývá prostor na stěžování a sebelítost.

Jenže i tak sem tam nějaká prosákla, protože denní rutina i přes úkolování nabízela spoustu volného času. Takže když jsme začali řešit intenzivní chůzi (na můj popud, jak jinak) a obecně náhradu bazénu jiným pohybem, byla to v podstatě záchrana, protože jsme měli nové opěrné body pro konverzaci.

Protože jsem si procesem přerodu z líné lemry na jakžtakž se hýbajícího staříka prošel, poskytl jsem Hopovi základní rady. Ať to dělá tak, aby ho to bavilo, aby nebyl otrávený, ať si najde rytmus a smysl v činnosti apod. Stejně tak jsem mu vnucoval nejprve chytrý náramek (krokoměr) a nakonec Garmin hodinky pro monitoring jeho činnosti. Ani tady jsme se nevyhnuli diskuzi, protože mi bylo fundovaně vysvětleno, že člověk sám pozná, jak moc se zatěžuje, a že obecně móda chytrých hodinek a sporttesterů je úplně nanic, protože čísla tělo nedělají. Teprve fyzický kus hardwaru na ruce po několika dnech zajistil změnu názoru a akceptování faktu, že měření parametrů a detailní přehledy v tabletu nejsou úplně k zahození. A potom vypuklo klasické kolečko, které už je popsáno výše.

Nástup chůze, zrychlování, protahování okruhu, počty kroků denně. Potom se přidalo kolo (moje doporučení, samozřejmě), aby tělo nepřivykalo pouze jednomu typu zátěže. Pak přišly lepší boty, protože když má člověk přes metrák váhy a začne intenzivně, déle a rychleji chodit nebo snad i popobíhat, nemůže to dělat v běžné obuvi.

Do toho jsme samozřejmě řešili stravu, protože jak všichni víme, u hubnutí nebo obecně sportování je strava minimálně 70 % úspěchu, zatímco zbytek sedí u samotného výkonu. Tenhle boj byl z hlediska přesvědčování asi nejhorší, protože – stejně jako kdokoli jiný – si Hopa nedokázal představit, že by se vzdal svých oblíbených věcí, které (jak sám říkal) nekonzumoval v tak velkém množství, aby mohly za jeho aktuální váhu. Naštěstí ve stejný čas začala Prima vysílat pořad Tlouštíci, kde skvadra odborníků tvrdila totéž. 😀

Ilustrační foto: Rich SmithUnsplash

Nejsem žádný expert na výživu nebo sport, ale teorii znám asi jako každý. Sladkosti, bílé pečivo, sladké pití – o to jsme se s Hopou dlouze přeli. Jestli je pět rohlíků denně namísto deseti dostačující kvantita pro jeho spokojený život. Říkal jsem mu, že nemusí všechno úplně vynechat ze dne na den, ale jen trochu omezit, protože jeden rohlík je půl hodiny chůze (spíš víc) a pokud nechodí každý den aspoň 10-15 kiláků, bude jeho snaha úplně k ničemu. Potom tu bylo téma sladkostí, nad kterým jsme strávili spoooustu času. Nakonec se ale přesvědčování povedlo, čemuž hlavně dopomohla měnící se čísla na displeji váhy. Začalo převládat nadšení.

I to jsem zpočátku krotil. První dvě kila jdou dolů jako nic, jde spíš o vodu, ale pak začne tempo zpomalovat. Člověk pak má tendenci přidávat a nakládat si víc zátěže, aby se k tempu ztráty hmotnosti vrátil. Sám jsem si tím prošel. Neustálá varování a nabádání k opatrnosti či trpělivosti sice byla schvalována, ale Garmin je práskač, takže jsem z čísel jasně viděl, že sedm dní v týdnu Hopa maká a vůbec nerelaxuje. A už víme, jak to dopadlo. 🙂

Každopádně po dvou měsících asi můžu prozradit, že hranice metráku byla prolomena a Hopova váha teď osciluje kolem hodnoty 99 kil, takže cíl je zcela jasně na dohled. K čemuž je nutno rozhodně gratulovat. I přes psychické vypětí a únavu na mé straně. 😀

Sportu a kondici zdar!

P.S. – Jaký vliv měla karanténa na vás? Přibrali/zhubli jste? 🙂

Komentáře: 9

  • Od ledna mám chytrý náramek Honor. Používám jej na procházky a na plavání a měří suprově. Dokáže rozeznat různé typy pohybu a při plavání i plavecké styly a umí počítat bazény! Nicméně – kvůli tomu koronasvinstvu jsem byl naposledy v bazénu začátkem března a nebýt pravidelných procházek a tůr, tak mám, s mým apetitem, již dávno metrák, což si při mé výšce a figuře raději ani nepředstavuji.

  • Tak já si celý život myslel, že jsem lemra líná… A jak to tak čtu, tak mi vlastně jenom chyběl ten správnej admin! Půjčíte mi ho někdy na odpoledne? 😉

    PS: Díky za skvělé články!

  • Jako poloviční síťař a poloviční programátor jsem s karanténou zůstal sedět na prdeli a ten metrák jsem překonal. Akorát naopak, jak hopa 😀 Už před karanténou jsem si říkal, že začnu vyvíjet nějakou formu pohybu, ale zatím nebyla žádná dostatečně velká hybná páka. Uvidím, jak se bude situace vyvíjet dál – asi teď budu trávit víc času v lese a na poli, což by bylo dobrý, ale dost se zvedla pravděpodobnost, že léto strávím na kurzu ve Třebový, což by pro moji váhu zas moc dobrý nebylo 😀

    Díky za super povídání ze dvou stran, asi jste mi vyvrátili názor, že chytrý hodinky a jiný blbosti nepotřebuju.

    • Hodinky mi skutečně pomáhají. Koleno sice ještě není uplně stoprocentní, tzn. plavu i chodím s handicapem, každopádně se stav od pondělí zase o dost zlepšil. 🙂

  • Já během celé korontény do práce musela, takže můj denní režim, včetně pohybu, se téměř vůbec nezměnil, kromě toho, že mi “zakázali” jezdit hromadnou dopravou a dali mi radši auto… ale snad ho za chvíli vrátím a budu zase s koloběžkou jezdit autobusem a vlakem:) a navíc mám celkem fajn metabolismus, že můžu sníst relativně co chci aniž by se to nějak podepsalo na mé váze:D
    no a občas jezdím vlakem na trase Hlinsko – Slatiňany, hlavně, když mám pracovní víkend:)
    a jinak děkuju za skvělé články, ráda blog čtu, dokáže pobavit i poučit:) takže díky a těším se na další články:)

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt