Jízda po koroně

Celý minulý víkend jsem byl v práci a musím říct, že si kromě roušek na koronu nikdo ani nevzpomene. I první ranní vlaky už obývali cestující, nicméně v hlavním čase 9-18h byl každý vláček naprosto našlapaný až po střechu. Rozumím faktoru hezkého počasí, které táhne lidi ven, ale popravdě jsem takhle rychlý návrat k normálu nečekal ani ve snu.

Jezdí taky kolaři. A jezdí jich hodně. Doslova davy. Je jich tolik, že už z výchozí stanice bohužel všechny nenaložíme. Což se stalo v sobotu hned dvakrát.

Kdekdo z cyklistů vlastní hogofogo model z umělý hmoty za nemalé peníze a odmítá ho štosovat s ostatními bicykly. V obavě o poškození laku. Správně obsadí určené háky na zavěšení a se zájmem pozoruje další nebožáky, kteří se již do prostoru nevejdou.

U dveří s nešťastníky problém řeší vlakvedoucí. Je hromosvodem frustrovaných sportovců a trpělivě vysvětluje, že se bohužel nevejdou. Nebere to konce. Lidi samozřejmě naštvaní, podráždění, vztek level 1001. Měli v plánu výlet a ten jim dráhy podělaly hned v počátku!

V čase odjezdu pískám výzvu k pohotovosti, minuta zpoždění, pískám další výzvu, vykláním se z okýnka, vlakvedoucí konečně souhlasí. Zavírám dveře a jedeme!

Vlakvedoucí si mi přišel ulevit, konejším ho, že se nedá nic dělat a že mu rozumím. Vysvětluju, že se samozřejmě nezlobím za jeho ignoraci první výzvy, když jsem viděl, co všechno řeší. Nadáváme oba a říkáme věci, které nám pomohou se vyrovnat s frustrací.

Přijíždíme do Chrudimi a je mi jasné, že to bude nanovo. Na nástupišti stojí krom davu lidí i dalších osm cyklistů. Z těch našich jak na potvoru nevystupuje ani jeden. Ti jedou až na konečnou. Brzdím na sekundu přesně v čase příjezdu, dvě minuty zpoždění jsem hravě stáhnul.

Po chvíli znovu pískám výzvu k pohotovosti a opět na kameře zádumčivě pozoruju vlakvedoucího, kterak sisyfovsky vysvětluje, že se nám do Žraloka bohužel další kola nevejdou. Nově vidím i rozhazování rukama a sevřené pěstičky okolo. Za chvilku zavírám dveře a opět odjíždím se zpožděním přes dvě minuty.

Nezlobím se na cestující, ale jsem tuze rád, že si mohu jen tahat pákou dopředu a dozadu a mohu se vyhnout nevděčnému úkolu, který vlakvedoucí vykonává.

Brzdím v Hlinsku, přecházím po perónu na druhé stanoviště a za pět minut vyrážím zpět do Pardubic. Pozoruju vystoupivší cyklisty, kteří se chystají, nasazují helmy, dokonce se na nás usmívají a zdraví. Prý díky a na shledanou.

Zapínám si stanoviště, směju se pod fousy a říkám si v duchu:
“Je to jako na lyžích. Vytáhnem je na kopec a pak ho pálej dolů.” 🙂