Letní dovolená 2020

Mám za sebou první letošní dovolenou. Trávil jsem ji s rodinou na Sázavě. Jezdím tam už odmala. Dříve tam ČSD v osadě Samopše vlastnilo rekreační objekt, kde zaměstnanci mohli využívat spartánsky vybavenou chatu za pár peněz (pouze studená voda a suchý záchod).

Jezdil jsem tam nejprve se svými rodiči a bratry, posléze kolem dospělosti sám s kamarády a nyní už poněkolikáté se svou vlastní rodinou. Nasbíraných zážitků je tolik, že by to dalo na seriál desetkrát delší, než je řízení vlaku, ale nehodí se pro formát mého blogu. Ale jdou mi jako film před očima a směju se, jen na ně pomyslím. 🙂

Snad někdy najdu odvahu a zkusím přemluvit admina, aby udělal do záložek Premium sekci bez cenzury, kam bude umožněn vstup pouze na zasloužené pozvání. Tam se potom budu moci bez obav a studu vypsat z legračních hříchů, které mám uložené v paměti na místě pro mládež a širokou veřejnost nepřístupném. Ale k věci…

Protože již původní chata není k dispozici, podařilo se mi najít nové ubytování přímo ve městečku Sázava, kde již několikátý rok obýváme místo, které je prostě nádherné, luxusní, cenově výhodné a oplývá mnoha dalšími přednostmi. Všechna zmíněná pozitiva převyšuje o parník ještě naprosto skvělá a ochotná paní majitelka, která se k hostům chová způsobem, jaký jsem u nikoho na penzionu nezažil. Díky ní se v objektu cítíme skutečně doma a pro mě osobně je sladké zjištění, že děti i manželka mají totožné pocity. Skvělé zázemí, krásné místo – prostě záruka nejlepší dovolené. Zkrátka platí – jedeme na Sázavu! A tím je řečeno vše.

Paní Hopová má už dlouho dopředu vytvořený harmonogram, co, kdy a kde na dovolené navštívíme, podnikneme, stihneme a uvidíme. Výlety a zážitky nám střídá s lenošením a koupáním, vše ještě navíc zpestřují návštěvy blízkých a kamarádů, kterým se naše bydlení též zamlouvá.

Z Prahy je to skutečně kousek, takže nás velmi potěšilo, že si udělal čas a přijel se za námi podívat i můj admin se svou oslnivě atraktivní přítelkyní. Byl bych na ně rád udělal lepší dojem, než se mi v ten významný den povedlo…

Nečekaně nás totiž překvapili ve městě, v cukrárně, a to zrovna v okamžiku, kdy mi upadlo půl kopečka višňové zmrzliny na původně bílé tričko. Ani naše děti, s pusou olepenou čokoládovou zmrzkou, nevypadaly zrovna reprezentativně. Aspoň že manželka byla jak ze škatulky a zachránila naši reputaci.

Admin s jeho příjemnou dívkou ovšem nedali (díky vychování a vzdělání) své nejhlubší opovržení vůbec znát. Sami byli oblečeni jak ze žurnálu a trapnou chvilku kompenzovali vykládáním dovezených lahůdek, sladkostí a ušlechtilého pití z pěkného, zánovního vozu. Odpoledne se v příjemném duchu a s fajn povídáním pod pergolou překlopilo až do večera. Byl to opravdu moc příjemné a někdy si to u mě doma rozhodně zopakujeme. 🙂

Do programu dovolené pravidelně zařazujeme i výlet na lodi. Sázava je vodáky nazývána Zlatou řekou. Letos ovšem, díky vydatným dešťům a vysoké hladině, byla plavba značně nejistá. S napětím jsme sledovali vývoj a předpověď počasí. Nikdy jsem tu tolik vody neviděl.

Minulé roky byly na srážky skoupé, takže jsem při plavbě na mnoha místech musel z lodi (jako suverénně nejtlustší pasažér) vysednout a potupně tlačit kánoi přes mělčinu. Nic moc pohodlného.

Řeka Sázava je v úseku Ledečko-Sázava opravdu mírným tokem, což nám, kliďasům s malými dětmi, vyhovuje. Přiznám se, že jsem na začátku týdne nevěřil, že se pojede. Znám vlastní limity a nehodlám vystavovat rodinu zbytečnému riziku či nebezpečí.

Nakonec hladina klesla na bezpečnou úroveň a protože jsme si už díky zkušenostem troufli na delší úsek, rozhodli jsme se jet na kánoi delší štreku. Tedy trasu Český Šternberk-Sázava, celkem 21 kilometrů po vodě.

Nastal den D, vlakem jsme se přesunuli po jedné z nejkrásnějších tratí do Šternberka, kde je přímo pod hradem vodácká půjčovna. Vyzvedli jsme si loď, pádla, vesty pro děti, barel, tištěnou mapu jezů a splavů, a vyslechli od obsluhy varování a pokyny k některým z nich. Varování jsem nebral na lehkou váhu. Přestože dobře plavu a řeka není hluboká, proud byl letos dynamičtější než předešlé roky.

Už jsem několikrát psal, že mám nejlepší ženu na světě. Přípravu na jakýkoli výlet nikdy nepodcení a věnuje se jí opravdu detailně a systematicky. Do vodotěsného barelu jsem tedy umístil a zavřel náhradní oblečení, pití, svačiny, laskominy, pláštěnky, doklady a mnoho dalších nezbytností.

Poslední AHOJ! v půjčovně a vyrazili jsme. Já vzadu jako kormidelník, manželka jako háček, děti před námi. Jede se náramně, docela uháníme, scenérie jako z pohádky. Přepychové počasí, řeka téměř prázdná.

První jez byl označen lebkou, takže jsme loď raději přenesli. Další propust jsem pro jistotu okoukl z bezpečné vzdálenosti, než jsme se do ní pustili. Kanoe nabrala dramatickou rychlost, přišla chvíle vzrušení, zda se trefíme, výskání, vlny, děti lehce mokré, ale co, je teplo.

Další pádlování a kochání. Kolem řeky vedou koleje, několikrát nás houkáním zdraví 810ka a já si při pohledu na až kýčovitou scenérii znovu připomínám, že Čechy jsou nejkrásnější místo na světě. Zastavujeme na pohoštění, manželka převléká děti do suchého a nařizuje mi další úkoly. Po chvíli pokračujeme dál.

Přijíždíme k dalšímu jezu (poslednímu před Ledečkem, odkud běžně jezdíme). Dojedeme na hranu a mě napadá, že tudy neprojedem. Vyskočím z lodi, je tady asi 1,2 metru vody, ale docela silný proud. Chytám kánoi a odtlačím mimo propust. Trasa je nečitelná, velké kameny, větve. Váhám, kudy jet, ale není moc na výběr. Větve, kámen, ale to půjde.

Naskočím, dvakrát zaberem, mineme kámen, lehké zakývání a flák ho, jsme ve vodě! Loď se převrhla s lehkostí, kterou bych nečekal. Instinkty a reflexy ale fungují dobře. Čas se zpomalil. Jako první hledám děti. Díky vestám jsou nad hladinou jak bójky, vypadají překvapeně. Manželka plave jako vydra-bleskově u nich, chytá si je, aby je voda neodnesla ještě dál. Proud je silný, jsme od splavu už několik metrů během pár vteřin. Chytám loď, barel, pádla a protože už dosáhnu na dno, postrčím kánoi k dětem a ženě, aby se měly čeho držet, zatímco se suneme ke břehu.

Občas mluvím sprostě. Někdy mi to ujede i před dětmi a přiznám se, že se za to stydím. Tentokrát mě ovšem trumfla paní Hopová. Ačkoli je pedagog a vulgární slova nepoužívá, nyní v lamentovací řeči použila nepovolené obraty, které jí umožnily lépe se vyrovnat s nečekanou situací. Já se už v duchu smál, ale ještě jsem nenašel odvahu ji začít škádlit. Minimálně do doby, než se dostaneme na břeh, což trvalo zhruba minutu.

Tahal jsem loď z vody, abych ji vylil, žena kontrolovala děti. Čekal jsem pochvalu, jak jsme dramatickou situaci úspěšně zvládli. Byl jsem opravdu spokojený se zjištěním, že prakticky nic nechybí a máme téměř všechno. Tedy až na pár maličkostí z oblečení, které uplavalo, ale za zážitky se holt musí platit.

Neuniklo mi ovšem, že manželka chodí bosa, protože si utrhla při boji s nespoutaným živlem oba sandály. Rozervaná torza jí smutně visela kolem kotníků a energická chůze způsobovala roztomilé, čvachtavé pleskání o lýtka (do krve poškrábaná od kamenů). V šoku z dané situace tenhle stav vůbec nevnímala. Ač je normálně cudná a stydlivá, převlékala se do suchého oblečení jako bychom byli na řece sami; což nebyla tak úplně pravda, protože během toho stihla vyhovět požadavku okolo plovoucí výpravy o zvěčnění jejich sestavy. Se zájmem jsem sledoval, jestli borcovi hodí telefon na hlavu, ale adrenalin vyprchával a dokázala svoje emoce dostat pod kontrolu.

Viníkem situace jsem byl určen já. Neprotestoval jsem. Bylo nutno řešit praktičtější věci.

Nejprve jsem se empaticky zeptal, co vyváděla a jak to, že si zničila tak hezký sandály, protože to je podle mne veliká škoda. Když se dostatečně rozzuřila, pochlubil jsem se faktem, že máme vlastně jen minimální úbytek inventáře, což spustilo další vzrušenou diskuzi o kráse zrovna toho jedinečného (zmizelého) dceřina trička, které bylo velmi oblíbené a jeho barva tak nádherná!

Aby děti nejely bez uplavaného spodního prádla, neb je všude spousta úchylů, ovázala jim kolem choulostivých partií zbylé suché svršky. Vybral jsem zbytky vody z lodi a pluli jsme dál.

Cesta příjemně ubíhala, beze spěchu, potom zasloužená pauza na oběd, všem se vrátila dobrá nálada. Ne na dlouho.

Tři kilometry před cílem začalo pršet. Děti v pláštěnkách, pohoda. Schovaní pod stromem jsme přečkali asi půl hodiny, než déšť ustal, a vydali se k poslednímu jezu. Těsně před ním se ovšem nebe otevřelo a začal neskutečný liják. I tady jsme využili korunu stromu, ale po hodině bylo jasné, že jednak nepřestane a také že už jsme natolik provlhlí, že už můžeme jet dál.

Jez jsme překonali po souši (silný proud), dojeli do cíle, AHOJ!, vracíme loď a beze spěchu, kompletně durch, se přesuneme zpátky na ubytko. Horká vana, jídlo, všichni spokojeně oddechují. Kolektivně se rozebírá den, který byl plodný na zážitky, děti kreslí. Hodně obrázků tady má Péťa, ale tentokrát zveřejním pouze obrázky Emičky. Stojí za to!

 

Povšimněte si prosím, že jsem u převrácené lodi zcela mimo kruh důvěry. A také, že se celou dobu plavby spokojeně směju. 😀

Dodatek admina

Hopa samozřejmě přehání. Ano, překvapili jsme famílii u cukrárny, protože jsme dorazili o trochu dřív. Ano, Hopa měl na tričku asi 1 mm velikou červenou tečku. Kdyby měl fantazii, mohl vyprávět, že se porval u řeky s krokodýlem. Prckové byli v pohodě, i vizuálně. Prostě dovolená, jak má být. 😀

A mimochodem – tento článek je jubilejní. Má pořadové číslo 200. 🙂