Stravování strojvedoucího

Jídlo je pro mě radost. Je smutnou pravdou, že strojvůdcování – díky nepravidelným nástupům a směnám – nepřeje ideálnímu životnímu rytmu, ke kterému dozajista patří i správné stravování.

Brzké ranní začátky nebo noční konce jsou smrtící ve vztahu k doporučení, co a kdy jíst. Hlavně proto, že na jídlo mnohdy díky řízení vlaku není čas. Nejde o to, že bych neuměl za jízdy vlaku jíst rohlík, ale čím je člověk starší, tím víc požaduje na určité úkony klid. Mnohdy je i v obratové stanici, tedy místě, kde bych logicky mohl mít chvilku navíc, trestuhodně málo času.

Proto strojvedoucí mnoho obyčejných věcí často pečlivě plánují, nebo aspoň já ano. Záleží zkrátka, kdy a kde budeme mít čas navíc. Musíme vydržet, trpělivě počkat, až se najde nějaký moment. I ten může být často narušen, například zpožděním (mnohdy třeba díky někomu jinému), což přináší chmury a rozčarování.

Pro představu – člověk je někdy vybaven krabičkou z domova, veze si navíc nějaký pišingr a samozřejmě pití. Teplé jídlo je občas jen z mikrovlnky. Chleba se salámem, toasty, bagety či ovoce se nechají dát do ledničky. Pravdou ale je, že zasednout v klidu ke stolu je velká vzácnost. Jíme na pultu, případně na sedačce, což žádná extra kultura není. Člověk si ale zvykne.

A já se přiznám, že si prostě umím zahřešit. V Hlinsku, naproti nádraží, existuje bistro. Tzv. mlíčňák. Tedy mléčný bar jako vystřižený z dob, kdy nám vládli soudruzi. Zastavil se v něm čas. Není vybaven přídomky fresh, bio, fast… spíše naopak. Vaří zde jídla, zákusky a dobroty, nad kterými se dietologové křižují či vztekle odplivují.

Mám tam mezi vlaky málo času, ale pokud je mi dopřáno aspoň osm minut, stihnu si doběhnout pro sice nezdravé, ale neuvěřitelně dobré chlebíčky.

V Pardubicích zase – v Pontu – vyndavají v 5:30 ráno horké olivové rohlíky, které jsou schopné propálit plastový sáček (moje babička by nikdy nepochopila, jak je možné za dva kousky pečiva zaplatit 30 kaček). 😀

V Chrudimi, když je čas, má echt křupavé rohlíky pekař Pecka. Jsou naprosto famózní, a to máme na vsi soukromou pekárnu, takže o kvalitním pečivu lecos vím.

Před odjezdem vlaku z Hlinska si také někdy zavolám do pizzerie v Pardubicích, že prosím nachystat jednu malou s sebou a že si ji vyzvednu osobně v 18:26, až zastavím. Odpadne zbytečné čekání a já se těším, že se po dojetí vlaku okamžitě nadlábnu. Ve vlaku, samozřejmě.

Prostě musíme se přizpůsobit a vymyslet, jak se neošidit.

Blbý navíc je, že se v sedačce člověk prakticky nehýbe. Moje neštěstí je, že mi chutná sladké. Nebejt plavání, jsem do roka jak koule. Například Mila od Sedity je tuze dobrá. Abych ušetřil, koupím jich třeba 30 kusů v akci za 8 kaček/kus. Ta úspora se mi většinou vůbec nevyplatí, protože jsem schopen jich sníst třeba pět najednou. Nicméně, malé hříchy mi projasňují den.

Po takovém jídle se krátce zastydím. Peskuji se za to, jaký jsem hanbář. Ale.. je důležité si umět rychle odpouštět. A na to jsem machr. 😀