V centru dění

Psaní jsem teď moc nedal. Spíš vůbec. Mám mnoho aktivit, které mi žerou čas. Tohle stýskání samozřejmě nikoho nezajímá, ze všech lidí nejmíň admina. Přál bych všem bez výjimky spolupracovat s někým takovým. Aniž by vyčítal, probouzí ve mně stud, jakej jsem lajdák!

Myslím, že je všem čtenářům jasné, že vánoční soutěž asi nevznikla z mojí klávesnice. Na to je příliš precizní, funkční a dotažená. Lhal bych, kdybych si přivlastňoval sebemenší podíl na téhle monstrakci, a to včetně zajištění cen od Locomotif.cz či jednoho knihkupectví.

Smutné ovšem je, že i když jsem se na ničem nepřičinil, byl jsem nepochopitelně vyškrtnut ze soutěže, ačkoli jsem kvízem prošel bez zaváhání. Nechci dělat nijak zle nebo to někam hlásit, ale popravdě říkám – tohle tedy zamrzí! 😀

To by byla jedna část psaní a teď ta druhá, kterou bych zařadil do machrovacího koutku…

Před nějakým časem v redakčním mailu přistála nabídka, a podotýkám – z renomovaného nakladatelství, že se jim moje psaní celkem zamlouvá a že by možná nebylo od věci blogové psaní přetavit do publikace, která by velmi pravděpodobně opanovala knihovny mnoha domácností, které moje zdejší plky čtou.

Zajímavé je, jak taková věc potěší a zvedne sebevědomí člověku, který dobře chápe rčení světská sláva, polní tráva. Okamžitě jsem si v duchu představoval, kterak pořádám autorské čtení, mám dlouhou šálu na krku, brýle s kostěnou obroučkou, v ruce husí brk a podepisuji mladým a roztouženým fanynkám výtisk na památku.

Z další komunikace ovšem vyplynulo, že by podobná operace vyžadovala další úsilí, které celé věci nejsem schopen dát. Dlouho jsem nad tím uvažoval. Bylo by to sice super – velké peníze, obdiv, návštěvy talkshow v televizi, autogramiády, vyhrazená dráha v bazénu atd. 😀 – ale zkrátka nemám dostatek vůle podobný projekt dotáhnout do úspěšného finále.

Poděkoval jsem tedy za nabídku, která mě – bez legrace – doopravdy potěšila a odmítnul ji. I přesto, že se nejspíš taková nebude už nikdy opakovat.

Celou operaci jsem dlouze diskutoval s adminem, který mě nabádal, ať nezahazuji tak slibný projekt a koukám zabrat. Už jen pro ten pocit, že existuje moje vlastní kniha. Dokonce mi udělal lákavé a motivační obrázky:

Nápověda pro neznalé

Jenže celá věc prostě přišla ve špatnou dobu. Zavřený bazén = mrzutej Hopa.

I když s tou mrzutostí to zase tak špatné není, protože běhání funguje podobně. Nejde ovšem aplikovat každý den, navíc nepřízeň počasí, zima je mnohdy protivná. Protože to ale myslím s utíkáním vážně, pořídil jsem si lepší ohoz, který při sportu vedle paní Hopové nepůsobí odpudivě a dá se říct, že v něm vypadám vcelku obstojně. I když… 😀

Včera jsem se dočkal! Pes říká, že prý korona ustupuje, takže se otevřel znovu plavecký areál v Pardubicích. Jeho vedení bylo vzorně nachystáno a hned první den umožnilo nedočkavcům oprášit zapomenuté návyky už od 6 ráno.

Tahle událost mě minula, protože jsem v ten čas teprve přijížděl do Pardubic a fotil pro vás sníh s vědomím, že voda zatím neklapne, protože mám před sebou ještě dva spěšňáky.

V 9:20 jsem spadnul z mašinky, rychlé pracovní úkony a v 9:45 už jsem se protahoval a mračil, protože se mi utrhlo ucho u plovací Arena čapky. Nejspíš ji poškodily dva měsíce sucha! Nejde ale o nic neobvyklého, stává se to.

Bez čepice a s dlouhými vlasy na rozměrné pleši jsem měl za sebou první stovku ve vodě a vztekle lamentoval, jak ukrutně mi to nejde, že nemám cit pro vodu, ruce slabý, nohy nekopou. Ryzí trápení! Ale asi se to dalo čekat, hlavní je vydržet.

Po 90 minutách jsem se přesunul k domovu, nálada ohromná. Došlo mi, že jsem po noční ani nešel spát, takhle perfektně na mě plavání působí. 🙂

Večer volá děda, že mě vidí v televizi. ČT totiž dojela natočit, jak moc je aquacentrum nachystané na sportuchtivé fanatiky a přitom si vybrali (asi kvůli kontrastu a mizernému osvětlení) moji velkou plešatou hlavu, která bez čepice fungovala jako světelný deflektor poskytující dostatečnou záři pro kamery.

Našel jsem celou reportáž a protože přecijen nejsem v televizi každý den, pochlubil jsem se i nejbližším. Jejich reakce dostatečně ilustruje obrázek, který mi na památku bleskurychle vyrobil Wasa. Asi jako poděkování, za moji dobrotu. 😀

Dnešní plavání, už bez televize, zato však s čepicí, bylo výkonově o parník jinde. Mnohem lepší! Vědomí, že se vše vrací do starých kolejí, mi dodává úsměv na rty. Chuť psát se vrátila! 🙂