Životní priority

Ž
Stalo se: pátek, 19. 6. 2020

Mohlo by se zdát, že vlaky odsouvám mimo téma tohoto webu. Není to pravda, jen mi přijde zbytečný vypisovat situace, které nejsou ničím zajímavé nebo mimořádné. Dělat k nim omáčku, legendu nebo tvořit drama. Tuhle mi pár metrů před mašinou přelít koleje frajer na kole. Z celé situace by pozitivně vyznělo maximálně to, že ve videu vůbec nenadávám, což značí, že u ČD nejsme žádní hulváti. A to už všichni víte, takže proč to publikovat… 🙂


Do svého deníčku si ovšem dnes musím poznamenat jednu významnou událost, která se stala v pátek.

Na webu jsem několikrát zmiňoval, že jsem vášnivý hráč videoher. Věnuji se tomuhle koníčku bez přestání více jak 30 let. Za ty roky prodělalo herní odvětví neuvěřitelný vývoj a růst. V současné době díky technologiím a špičkovému vizuálnímu provedení generuje výrobcům vyšší zisky než filmová či televizní tvorba.

Z toho můžeme usoudit, že to dávno není zábava pro několik uhrovitých podivínů. Hraním už se nebaví pouze děti, ale i dospělí.

Za ta léta jsem si užil spousty úchvatných herních okamžiků a zaznamenal několik průlomových her. Jedna z nich mě zasáhla úplně nejvíc. Vyšla před sedmi lety a jmenovala se The Last of Us. Nebudu zde vypisovat, kolik emocí a prožitků, strachu, radosti a hlavně hodin jsem u tohohle díla strávil. Bylo by to na dlouho.

Od dohrání téhle gamesy jsem měl v duši dost prázdno. Říkal jsem si, že se podobného herního zážitku už nikdy nedočkám. Prostě to byla unikátní věc, kterou člověk pozná jednou za život. Nedá se zopakovat. Šlus, ende, šmytec…

Tvůrcům hry bylo zjevně líto, že se trápím. Proto před 4 lety ohlásili, že pracují na pokračování příběhu – The Last of Us, part II. I tohle oznámení bylo naprosto unikátní. Pro představu přidávám link na záznam konference, to si vážně dejte, pochopíte.

Samozřejmě jsem měl velkou radost. Zároveň s ní ovšem přicházely i obavy, protože zopakovat podobné dílo bylo prakticky vyloučeno. Tvůrci jak naschvál nedávali žádná další vodítka, zcela se odmlčeli a nechali miliony nebohých hráčů – a hlavně mě! – v nejistotě a napjatém očekávání.

Napětí z druhého dílu bylo globální…

Termíny vydání hry byl navíc několikrát posunut a když už bylo konečně specifikováno datum dostupnosti, přišla pojebaná korona a s ní další odklad. Nicméně, po všemožných útrapách, bylo stanoveno datum – pátek, 19. června 2020!

Cíleně jsem se vyhýbal diskuzím, videím, spoilerům a screenshotům. Nechtěl jsem si pokazit zážitek z příběhu. Recenze, které herní periodika minulý týden vyplodila, se ovšem jednomyslně shodují na čisté dokonalosti. Hra je označena jako naprostý masterpiece – pomyslný herní Olymp!

Strašně jsem se těšil. Vím, že je to obtížně pochopitelný. Jsem už dospělej chlap, neměl bych se chovat jako malé děcko. Jenže každý, kdo má nějaký koníček, mi rozumí.

Hru jsem si zamluvil na několika místech, abych zajistil, že v pátek devatenáctého prostě budu hrát stůj co stůj. Navíc jsem měl volno!

Ovšem hned na začátku inkriminovaného týdne mi volal vrchní strojmistr, že potřebuje, abych mu udělal superdlouhou směnu. Nástup ve čtvrtek ráno, konec v pátek odpoledne. V sedmnáct hodin. V duchu jsem si říkal, že je to jak naschvál. Protože mi ale mnohokrát vyšel vstříc, bylo mi hloupé mu říkat, že nemůžu. Zvlášť kvůli takové “malichernosti”. Stejně jsem ale doufal.

Osobní vyzvednutí bych nestihl, obchod zavírá v okamžik, kdy já s posledním vlakem brzdím. Nemůžu bohužel zrušit poslední páteční vlak, protože potřebuju do krámu. 😀 Nestihnu to. Pardubice jsou teď na ježdění autem hotová zoufalost, snad horší jak Praha… (Věř tomu, že ne. – pozn. admin)

Ve čtvrtek ráno jsem si hru objednal ještě jednou, v zásilkovém obchodě Mironet s osobním doručením. Celý pátek jsem od rána čekal, kdy mi pípne SMS. Nic. Až po jedné odpoledne, před odjezdem jednoho ze spěšňáků, mi zazvonil telefon. Chlapec z PPL se dotazoval, kde mě zastihne. Říkám mu časy, kde a kdy budu a že bych pro něj měl i dárek, pokud mi to stihne včas předat.

Poznal zoufale škemravý tón a špatně potlačovaný chtíč v mém hlase. Se svou bílou dodávkou prokličkoval prakticky až na perón a stihnul to 15 minut před odjezdem vlaku. 😀 Ze samé radosti jsem mu dal jako poděkování tužku s logem národního dopravce, ČD šňůru na krk s lesklou karabinou a navíc 36 kaček dýško.

Poslal jsem ihned fotku ukořistěné hry na mé oblíbené fórum. Bylo skvělé vidět, že se zde – stejně jako já – těší i mnoho dalších (dospělých) lidí  na výjimečný okamžik, kdy vsunou disk do mechaniky.

Otočil jsem posledních pár vlaků a vyrazil domů.

Komentáře na fóru k mé jízdě po nabytí hry.

Ten den jsem si s adminem vůbec nepsal. Ani jsem mu nezmiňoval, že se mnou teď mnoho nebude. Jenže, milí čtenáři, on není hloupej. Pravděpodobně má nějak napíchnutej můj tablet, protože se zčistajasna objevila tahle zpráva. 😀

Doma jsem už nespěchal. Normální návrat z práce, všechny chvíle, co každý dobře zná. Ještě dětem před spaním vymyslet narychlo pohádku (o pavouku Zlatohřívákovi, co si udělal nad záchodem pavučinu a když chytil tlustou masařku, utrhla se s ním a spadla; hádejte kam), než to přijde.

Bylo 20:30.

Poslední okamžiky předtím, než pípne konzole. Malý chlapský obřad a symbolika, která podtrhne unikátnost a speciální nádech téhle chvíle. Nalil jsem si do sváteční hranaté sklenice na tři prsty Jim Beam Black. Načnul si k němu plechovku mexické koly, která je jako poslední na světě slazena třtinou a nikoli glukózo-fruktózovým sirupem. Z alobalu u toho přistála čokoláda Lindt s chilli. Dieta počká!

Ponořil jsem se do příběhu…

Manželka šla spát sama. Věděla, že nemá smysl na mě čekat.

Playstation jsem vypnul chvíli po půlnoci, i když bych samozřejmě vydržel hrát až do rána. Jenže krásné okamžiky by si měl člověk užívat a šetřit si je. Dneska jdu opět na noční a vydržel jsem nehrát celý den. Místo toho píšu tohle povídání. A ještě něco, stihnul jsem i vyplavat tu včerejší čokoládu. 😀

Komentáře: 10

  • Hry sice nehraju, ale čte se to dobře. 😁

    A nyní z jiného soudku, železničního: Včera jsme jeli s přítelkyní na výlet vláčkem – z Horního Slavkova Kounic(e) do Krásného Jezu a zpět. Je to sezónní víkendová linka ČD, motoráček 810. Jeli jsme bohužel úplně sami, tam i zpět 😟. Pan strojvedoucí ani nechtěl vidět naši krásnou elektronickou jízdenku (Mám totiž důvěryhodný ksicht.) Lokálka se vším všudy, jezdí to 30 km/h, ale krásný zážitek.

    Zpátky se šlo z Kounic(e) pěšky, přes Horní Slavkov, Údolí až dolů do Lokte, po zarostlé, zdevastované trati, na které je již 23 dlouhodobá výluka. Spousta fotek a představ, jaké by to tam bylo, kdyby znovu začaly jezdit vlaky. Kdo to tam zná, tak ví…

    • 23 let mělo být, samozřejmě.

      Ten zavřený úsek Loket-předměstí -> Horní Slavkov-Kounice je nejkrásnější z celé trati (kamenné viadukty, tunely a samozřejmě Slavkovský les). Takže takto se náš stát, potažmo SŽ, stará o některé lokálky. 👎🏻

  • A teď si vezmi, že nějaký novinářský koště to vyspoiluje na Twitteru a nemáš šanci to nevidět, protože ho za to seřve několik lidí, který sleduješ.
    Aspoň to nemusím kupovat, prostě se podívám na sestřih na YouTube.

    • Wot ne, jinak se k hraní dostanu opravdu spíše svátečně, o to víc si ho ale užívám.

  • Hry sice taky nehraju, ale tyhle pocity znám naprosto přesně. Včetně škemrání u PPáka.. Výborně napsaný, ostatně jako vždy.

  • Ahoj Hopo, tohle je skvělý blog! Dřív jsem čet knihy, teď čtu tohle a nemůžu přestat! 🤣 Díky

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt