Zastávky na znamení

Občas se v textu či videu objeví zmínka o zastávkách, které mohu projet bez zastavení, pokud jsou splněny určité náležitosti a podmínky. Protože jsem na nich zažil pestré zajímavosti, byla by škoda o nich něco nezapsat.

Zastávky na znamení jsou během jízdy vlaku procesovány tak, že jsou v sešitovém jízdním řádu u čísla vlaku označeny, takže vím, kdy zastavit musím a kdy je můžu “projet”. Uvozovky jsou záměrné, protože se pro průjezd zastávkou musí sejít více faktorů, které mi tuhle frajeřinu dovolí.

Například si cestující nesmí zmáčknout požadavek k zastavení. To se ovšem díky oblíbenosti a značné vytíženosti “mých” tratí daří čím dál méně. Dále nesmím zastávkou profrčet dříve, než je psáno, čili je nutno hlídat si přesný čas a kontrolovat průběžné údaje na rychloměru. V neposlední řadě na perónu nikdo nesmí stát a k tomu se ještě vrátím…

Ilustrační foto: Tandem X Visuals / Unsplash

Obecně je možnost nezastavovat samozřejmě příjemná, ovšem nese s sebou mnohá úskalí. Drtivá většina pasažérů stojících na zastávce totiž nedává vůbec žádné znamení strojvedoucímu, ačkoli by správně měli! Dívají se do mobilu, nereagují nijak na příjezd a prostě spoléhají, že vlak zastaví. Do jisté míry tomu strojvedoucí přivykne a vypěstuje si cit nebo odhad pro nutnost zastavení, ale není to ideální stav pro nikoho.

Několikrát jsem už zmiňoval, že si strojvedoucí pokládá za čest, když se mu povede dovézt vlak do cíle bez zpoždění, popř. se podaří sekeru stáhnout či minimalizovat. Příklad…?

Typická zastávka na znamení, která je vhodná pro stahování zpoždění a tudíž nezastavení, jsou Zaječice. Na obě strany rovný úsek mi dovolí dlouho dopředu zjistit, zda se na perónu někdo pohybuje. Pokud mám štěstí a nemusím zastavit, získám dvě minuty k dobru. V opačném případě ovšem zásadně tratím, protože je zcela vyloučeno – v předepsaném čase jedné minuty – stihnout ze stovky zastavit, otevřít, vysunout schůdek, nechat vystoupit a nastoupit lidi, převzít souhlas k odjezdu od vlakvedoucího, zavřít, zasunout schůdek a zase mašinku rozjet na povolenou rychlost.

Řítit se maximální povolenou rychlostí k zastávce, na které viditelně nikdo nestojí s sebou nese i další nebezpečí. Hrozí totiž situace, kdy cestující uvnitř vlaku nedodrží svou povinnost a zmáčkne tlačítko k zastavení pozdě. Nebo lépe – ne dostatečně dopředu, aby vlak stihnul bezpečně zastavit. Běžně lidé mačkají tlačítko až těsně před zastávkou a v takovém případě vlak prostě neubrzdíte. Zničehonic se mi na pultu rozsvítí bílá kontrolka ZnZ a já už neudělám nic. Nezapomínejte, že vlak zastaví až poté, co já potvrdím v informačním systému zastavení a ten odrecituje toto potvrzení nahlas do jednotky.

Další nepříjemnost může nastat, pokud se cestující splete a mačká jiné tlačítko, třeba na otevření dveří. Požadavek na zastavení ke mně vůbec nedorazí a rozčilený pasažér se potom dožaduje vysvětlení, jak je možné, že jsme nezastavili, když mačkal!

V takovou chvíli do hry vstupuje vlakvedoucí, který většinou navrhne záchranné řešení. Například informuje telefonicky vlak v protisměru a v místě křižování umožní nešťastníkovi přestoupit a vrátit se do minuté zastávky.

Často tu vysvětluji, že ne vždy mají oprávněný nárok k rozčilení jenom cestující. Mnohdy se totiž jako zaměstnanci setkáváme s jevy, které bychom jako profesionálové měli s nonšalantním nadhledem a pousmáním přejít, ovšem často se dostaneme do situace, kdy se nám na rty derou slůvka nepublikovatelného charakteru.

Před nějakým časem jsem vezl spěšňák z Hlinska, který má jednu anomálii. A tou je zastávka na znamení v Prosetíně. Zájemci ji snadno naleznou ve videích na našem YouTube kanálu.

Odjížděl jsem na krátkém obratu lehce opožděný, ale dařilo se a protože v Prosetíně nikdo nestál, bylo jasné, že si užiju nerušené stahování zpoždění až do další stanice – Chrasti u Chrudimi. V duchu už jsem si maloval, jak budu “skoro na svejch”, což je obrat značící jízdu na sekundu přesně.

Po Prosetíně je na trase zastávka Vrbatův Kostelec, kde spěšňák nezastavuje. Místo je zajímavé například moji bouračkou s traktorem, nutným vypínám schůdku a také umístěním v táhlém oblouku. Není do ní prakticky vůbec vidět a hned na jejím konci je přejezd. Předepsaná rychlost průjezdu je 65 km/h.

Jedu si v poklidu jako král, pozdní odpoledne, všechno funguje, vlak plný lidí, příjemné podzimní slunko i teplota vás utvrzují v přesvědčení, že děláte nejbáječnější práci na světě…

Po příjezdu do zastávky se vše rázem mění! Hned na kraji perónu stojí paní, která dává návěst Stůj, zastavte všemi prostředky! Reflexní pohyb, obě páky k sobě, rychlobrzda. V duchu už vidím, jak je něco uvízlého na přejezdu kousek přede mnou, tedy v místě, kam nevidím.

V ten okamžik se strachem sevře hrdlo náhlou obavou a stresem, což vám potvrdí kterýkoli strojvedoucí. Na srdíčku přibyde další neviditelná jizva. Člověk se chvěje v předtuše nějakého průšvihu.

Minu mávající paní, mašinka vzorně brzdí, vyloupne se bouda zastávky, na přejezdu nic viditelného. Čelo vlaku mine ceduli konec zastávky a konečně stojíme. Otevřu dveře z kabiny, vlakvedoucí už na mě střílí otázku, koho jsme přejeli.

“Hele, nevim, stála tam ňáká bába a ukazovala mi stůj, zastavte všemi prostředky. Obejdi lidi, jestli někomu něco není kvůli rychlobrzdě, já za ní jdu ven.”

Jdu na perón a mířím k paní, která mi jde v ústrety.

“Dobrý den, co se stalo?” volám na ní.

“No vy jedete jako spěšňák a to já nevěděla,” povídá mi. “Nestihli jsme to s klukem v Prosetíně, tak jsem si vás stopla tady, kluk jede do Prahy, má přestup v Pardubicích…”

V ten okamžik jsem si uvědomil, že je prostě občas nejlepší nedělat nic. Samozřejmě mě napadlo babu vzít něčím po hlavě nebo zavolat policajty, popř. toho jejího kluka, který využil otevřených dveří a nastoupil, chytit za flígr a vyhodit z vlaku ven. Jenže tohle všechno stojí drahocenný čas, kdy všímavý výpravčí trne, proč má obsazený přejezd a můj vlak není už dávno v dalším úseku.

Také lidé ve vlaku nabývají přesvědčení, že dráhy zase něco pos*aly a já nakonec paní řeknu, že to, co udělala, je špatně. Ona horlivě přikyvuje, že si je toho vědoma, ale že je bejvalá nádražačka a prostě to nešlo jinak. Vratím se do kabiny, vlakošovi řeknu, co jsem právě vyslechl a volám výpravčímu, že už jedu. Do Chrasti přijedu opožděný o čtyři minuty…

Ilustrační foto: FelixMittermeier / Pixabay

Ještě předtím, než mě sklátil Covid, mě blízky kolega informoval o zážitku, který ho nedávno potkal na zastávce Pardubice závodiště. Tam, kde jsem měl incident s opilcem. Zastávka i lavička na ní jsou celkem daleko od kolejí, navíc v místě není příliš dobré osvětlení. Kolega se tam blížil navečer – nejel rychle a jasně viděl, že na místě nikdo nestojí.

Jak všichni víme – povinností cestujícího je zaujmout na nástupišti takové místo, aby mohl být strojvedoucím včas spatřen a ve vhodnou chvíli dát strojvedoucímu zřetelné znamení, např. zvednutím ruky.

To se tady prostě nestalo a jízdychtivý člověk kolegovi vstoupil do zorného pole téměř až ve chvíli, kdy ho s vlakem míjel. Zastavil tedy drahný kus od něj a později si vyslechl od vlakvedoucího tlumočenou stížnost od roztrpčeného zákazníka, který musel ve tmě jít kus pěšky ke dveřím vlaku. Kolega, velmi slušný a málomluvný kliďas, zakončil zážitek větou:

“Napiš tam, ať prostě lidi stojí na perónu a mávaj třeba mobilem, ale ať jsou pořádně vidět!”

K tomu dodal jednu barvitou větu, která by přes admina určitě neprošla. 😀

Utvrdil mě ale v přesvědčení, že pocitem občasné nespravedlnosti a frustrace trpí asi každý drážní zaměstnanec.

Poučení pro všechny

• Mačkejte tlačítka na zastavení v zastávce na znamení včas! Alespoň pár minut před samotnou zastávkou.
• Když stojíte na perónu, stůjte viditelně a zřetelně dávejte znamení přijíždějícímu vlaku. Pokud tam tedy má zastavovat. 🙂