Zpátky ve hře

Další týden je za námi a zdá se, že pesimismus a zmar po prodělané nemoci pomalu ustupuje. Stýskal jsem si, že se nemohu dostat do obvyklé pohody. Nejsem zvyklej fňukat a protivil jsem se tím kníkavým brekotem sám sobě.

Bylo tedy nutno hledat řešení a rozptýlení i jinde než ve smutných novinových článcích, které přinášejí spíš jen frustraci a zlost. Mám za to, že už jen poslední naivní snílci spoléhají s vyřešením Covid problému na hochy ve vedení.

Nejdříve a zásadně mi pomohlo, že jsem se mohl po třech poje*anejch nočních pořádně vyspat. Že na nich netrpí pouze moje maličkost, jsem pochopil tento pátek, když jsem brzy ráno potkal turnusového kolegu, jenž absolvoval stejnou parádu jako já minulý týden. Sinalá tvář, oči stažené do úzkých škvírek a nechuť hovořit byly pro mě natolik vypovídající a pochopitelné, že mě jednoznačně utvrzuje, jak moc je tahle nepravidelná směnnost pro organismus vyčerpávající.

Velmi mě též potěšil můj známý a blízký emeritní kolega. Jezdil jako fíra celý profesní život a nyní je, a to zdůrazňuji, na zaslouženém důchodovém odpočinku. Reagoval totiž hned druhý den po minulém článku telefonicky.

Oklikou jsme nejprve probrali všudypřítomný Covid, poté znalecky zhodnotili letošní mrazy a příděl sněhu. Na můj pláč a stesk mi nonšalatnně připomněl tuhé zimy jeho mládí, kdy on osobně po kolejích jezdil koněspřežkou do Lince a hřebcům se z té sibérie srážela pára u nozder. 😀

Až po tomto průzkumném úvodu z něj vylezl skutečný důvod rozhořčeného telefonátu, kdy začal diktovat jako zkušený rapper!

“To za nás jsme taky měli noční veskrz a nepamatuju si, že bych vyváděl jako vy, ze všeho vys*aný mladý jantaři! Než jsem se dostal k tomu, abych vezl spěšňák, musel jsem…. …. …!”

Pouze úcta k šedinám a letité moudrosti stáří mi velela nepřerušovat jeho milé vzpomínky. Několikrát jsem při poslechu raději nasucho polknul a vydržel nereagovat. Nakonec jsem se ale stejně neudržel. 😀

“Ty vo*e, co to kecáš za nesmysly?” povídám. “Ještě chvilku mi vyprávěj, na kolik mašin jsi na takový noční přeskakoval, kolikrát slejzal ze stanoviště a brkal sis po kamení sám házet veksle. Jaký jsi měl odpočinkový časy v obratový stanici, asi ne pět minut, viď?! Víš sám, že to není ani na si dojít na haj*l, že jo? A hlavně – kolikrát jsi tu směnu měl přerušenou? A šels na ní hned druhý den znova? A další den taky?!”

Stejně nebyl přesvědčen a do telefonu bojovně ryčel neskrývaným odporem k mým protiargumentům, čímž mi připomněl známou skutečnost, že na vše špatné se časem milosrdně zapomene a v paměti zůstane vyryto jen to pěkné.

Unavený kolega ze začátku textu měl pojebanou noční navíc nečekaně vylepšenou operativní záchrannou jízdou kvůli minimalizaci následků po mimořádné události. Střet s autem na přejezdu jen malý kousek od Zaječic, kde jsem boural loni, narušila zapracované jízdy a bylo nutno od dispečerů operativně řídit obraty a roztočit vlaky i strojvedoucí tak, aby se všichni cestující dostali do místa určení.

Měl jsem klasicky štěstí, protože ještě před nástupem do práce mě předem varoval kolega, kterého na Žraloku střídám. Že to prý bude asi divoké, protože jezdíme úplně jinak. On sám, nejspíš jako jediný ten večer, dokázal projet směnu podle plánu, takže mi na myčce (přesně na čas) předával plně funkční, vyčištěnou a vytopenou jednotku.

Moje role se tedy omezila jen na včasnou komunikaci s výpravčím, který mě stáhnul posunem na obsazenou kolej, kde stál druhý Žralok. Ten odjížděl stejným směrem, opožděný, jen 15 minut přede mnou.

Vzpomněl jsem si na adminovo stýskání stran nedostatku vlastních fotek a dokumentoval tedy na památku tento neběžný jev.

Těsně před odjezdem přišel vlakvedoucí a vyjádřil lichý a naivní optimismus:
“Paráda, pojedem úplně prázdný, páč to posbírá ta Pesa před náma.”

Nestalo se, jelo jak na potvoru poměrně dost lidí a já se mu tedy mohl škodolibě posmívat. 😀

Protože druhého Žraloka dispečeři narychlo otočili ve Žďárci, vyšlo nám naprosto náhodně i ukázkové žraločí křižování.

Ačkoliv jsem vyjížděl z Rosic skrzeva čekaní na přípojnou Arrivu o několik minut opožděn, do cílové stanice jsem si přivezl vlak dokonce s náskokem a protože mi laskavá paní výpravčí ochotně telefonem avizovala plán na posun a umístění jednotky na ráno, mohl jsem si – díky její všímavosti a citu pro dopravní řešení – na pokoji naklepat polštář o devět minut dříve než  bývá obvykle.

Usínal jsem s úsměvem a vědomím, že mám nejlepší práci na světě. K tomuto uvědomění však přispívají i další radosti, kterých si jako malý fakan neustále a skutečně nestřídmě dopřávám. Už se těším, až se vám s nima pochlubím. 🙂