Když jsem se dnes večer vrátil po denní směně domů, přivítala mě tichá domácnost. Žena sbalila děti a odjela k rodičům. Sedím tu smutný, opuštěný jak kůl v plotě. Pocit, že je to všem úplně ukradený, mi na duševním klidu nepřidává. Ale mohl bych si zkusit alespoň něco napsat. K vlakům.
Mám vůči zaměstnavateli určitý dluh, který bych rád psaním vyrovnal. Některé nepopulární záležitosti jsem několikrát zmiňoval, jenže nepochopitelně vynechávám i věci, které mi přijdou výborné. Mám totiž dojem, že se měníme. Chci zmínit, co vnímám jinak a lépe.
Na dnešní vysvětlující úvahu mě přivedla situace, která se udála 2 týdny zpět. Během jízdy spěšňáku za mnou přišla vlakvedoucí s dotazem, zda by šlo omezit výkon klimatizace.
Po posledním nepříjemném zážitku (o němž stále nemůžu zatím napsat) jsem musel zabrousit do osobních zápisků z fírovské školy. Nebyl jsem si jistý technickým rozměrem a vadou, která se mi na vlaku následně objevila. Při listování množstvím obsáhlých poznámek jsem si uvědomil, jaká kvanta informací člověk během let strojvůdcování absorbuje a že jejich rozsah už mu nepřijde ani trochu zvláštní.
Občas se v textu či videu objeví zmínka o zastávkách, které mohu projet bez zastavení, pokud jsou splněny určité náležitosti a podmínky. Protože jsem na nich zažil pestré zajímavosti, byla by škoda o nich něco nezapsat.
V posledním dílu našeho stručného seriálu si povíme, jak se reálně řídí či vede vlak.
I zde podotýkám hned v úvodu, že půjde o zjednodušené vysvětlení a ukázku, neboť není cílem naučit čtenáře řídit vlak nebo znát veškeré názvosloví či termíny a principy. Tímto též prosím detaily kované kolegy o shovívavost. 🙂