Ve čtvrtém dílu infoseriálu o jízdě vlaku jsem nakousl problematiku návěstidel. A podle komentářů i došlých zpráv se zdá, že zvídavost čtenářů a touha po informacích jsou mnohem silnější. Ačkoli jsem nechtěl původně nudit návštěvníky teorií a obsáhlostí této problematiky, budu muset. Řekli jste si o to, váš problém. 😀
Jednotlivé díly seriálu, jak jsme řekli dříve, budu demonstrovat na jízdě z Pardubic do Hlinska. Dnes zkusím (zjednodušeně) vysvětlit záležitosti kolem návěstidel.
V minulém článku jsme se naposledy podívali na návěstidlo, už po úkonech dopravce, dveře máme zavřené a vyjíždíme. Sleduji prostor před čelem lokomotivy, ale stejně tak se dívám i do zrcátek nebo kamery, na případné dobíhače a naskakovače.
Pokračujeme ve volném seriálu, kdy vyzvídám od kolegů nejrůznější informace, dojmy či zážitky. Začal jsem dvěma rozhovory se strojvedoucími (policista, bankéř), kteří přišli na dráhu ze zcela jiného oboru.
Dnes jsem si vzal na paškál dlouholetou kolegyni – vlakvedoucí (průvodčí). Její cesta k dráze byla trochu trnitá, ale přesto je v podstatě od “fochu”. Byl to strašně fajn rozhovor a jsem moc rád, že si na mě udělala čas. Snad se text bude líbit i vám.
V prvním díle vysvětlování “zákulisí” práce a úkonů strojvedoucího jsem skončil u věty, že pojedeme. Tak se na to dneska podíváme.
Uvažoval jsem, že bych mohl být trošku prospěšný laické veřejnosti, kterou vozíme. Uznávám, že tyhle články nejsou můj vynález, donutil mě k tomu admin. 😀
Zkusit lidem, co s námi jezdí, ukázat a vysvětlit nějaké základní strojvůdovské věci, které třeba nejsou na první pohled patrné nebo si jich při cestě nevšimnou. Lehkou formou, pro snazší orientaci. Asi i pro mě bude vypisování přínosné, protože opakování je matka moudrosti a člověk neuvěřitelně zapomíná.