Nejradši sepisuji drážní úvahy, které začnou nenápadně a na první pohled působí zcela banálně. Obvzlášť, když jejich naprostá obyčejnost působí konejšivým dojmem, který člověka za roky ukolébá. Jste navíc z oboru, takže si myslíte, že víte něco o zkušenosti a opatrnosti. Vyvarujete se laciných chyb. Takových, jaké nadělala už spousta podobně bohorovných frajerů.
Někdy se stane, že se mě nepřímo týkají příhody, jichž nejsem hlavním aktérem. Zaslouží se o nich zmínit, neboť občas bývají o železnici a to je samozřejmě pro vás zajímavější… 🙂
Tahle příhoda je vlastně docela náhodná.
Můj syn oslavil kulaté narozeniny a jako hlavní dárek si přál mobilní telefon. Během pandemie začal dělat svou vlastní tvorbu a zcela ho pohltily animace.
SŽDC zcela jistě nebere časté bouračky u přejezdů na lehkou váhu. Občas vozím zabezpečováky nebo revizáky a dozvídám se od nich zákulisní informace o neuvěřitelně složitých procesech schvalování drážních staveb, drahých technických řešeních, a jiných těžkostech, které brání jednoduchému a rychlému uvedení do praxe.
Jsem se chlubil, jak mám novou kameru. Tak mě napadlo, že když v jednom kuse rozbíjím lokomotivy na přejezdech, že by pomohla dokumentace zážitků právě z nich. K tomu jsem přidal osvětu, jak se na přejezdech chovat, především na těch s výstražnými kříži. Jak je ale vidět, pořád mám co dohánět.
Všechno se zdá jako náhoda. V týdnu jsem vezl z Pardubic školní vlak. Jede se po koridoru do Moravan, tam uhnu na trať D3 a jedu do Holic. Vezl jsem dost dětí, zhruba čtyřicet, a dobře půlka z nich jela až na konečnou do Holic.