Měl jsem původně plán, jak zakončím dnešním textem, v řadě třetím, pojednání o vytíženosti pardubických strojvedoucích. Když si tu občas přemítám nad svým údělem a spoustou času stráveným v práci, nedělám to pro publikum. Většině lidí, kteří mě znají, je jasné, že si prostě dělám věci po svém.
Poslední dobou ovšem často přemýšlím, co je hlavní motivací k tomu, že možná až masochisticky posouvám hranici normálnosti daleko za čáru pochopitelného workholismu.
Když jsem si onehdy stýskal, že chodím do práce víc, nepřišlo mi na mysl, že celá patálie s nedostatkem pardubických jezdců bude mít další pokračování.
Když si občas pročítám diskuze pod železničními články, kde jsou naše firma nebo její zaměstnanci terčem kritiky či odsudků, mám neuvěřitelnou chuť stěžovatelům odpovědět.
Jenže zkusit vysvětlit, proč se nám občas něco nedaří, stejně jako to činím tady na webu, by nemělo význam. Někteří zarytí, notoričtí a nebojím se říct – odsuzující – diskutéři mají ve své zabedněnosti utvořený názor, který bych stejně nezviklal.
V poslední době se začaly poměrně hojně projíždět klacky a následné ukazatele s tímto jevem související začínají v mých očích dostávat mnohem větší grády.
Občas se zmiňuji o rozdílech současnosti proti dobám, které dávno odvál čas. Kontrast, který mi v určitých situacích připomíná mou vlastní cestu po kolejích, je velmi zajímavý. Možná by stálo za to podělit se o vjemy, kterých jsem občas svědkem.
Určitě se sluší poděkovat všem, kteří povzbuzujícím komentářem reagovali na mou úvahu o snížení aktivity na blogu. Díky moc!
Za momentální trudomyslností stojí i fakt, že se snažím psát opatrně. Abych nikoho nerozzlobil nebo nepoškodil. Vadí mi, že si nemohu nahlas vypsat, co mě skutečně se*e.
Samozřejmě si uvědomuji, že mé občasné stýskání působí ve světle skutečných problémů některých okolo jako dětsky směšné nebo banální. Ale to mi ani extra nevadí.