Další týden je za námi a zdá se, že pesimismus a zmar po prodělané nemoci pomalu ustupuje. Stýskal jsem si, že se nemohu dostat do obvyklé pohody. Nejsem zvyklej fňukat a protivil jsem se tím kníkavým brekotem sám sobě.
Bylo tedy nutno hledat řešení a rozptýlení i jinde než ve smutných novinových článcích, které přinášejí spíš jen frustraci a zlost. Mám za to, že už jen poslední naivní snílci spoléhají s vyřešením Covid problému na hochy ve vedení.
Běhat nemůžu, rekonvalescence po kovidu se vleče. Nejsem úplně fit, bolí mě klenba nohy. Navíc brutálně nevyspalej, ihned po sobě odjeté tři neoblíbené směny. Jsem strašně podrážděnej, zamračenej a skoro každej mě něčím se*e.
Občas se v textu či videu objeví zmínka o zastávkách, které mohu projet bez zastavení, pokud jsou splněny určité náležitosti a podmínky. Protože jsem na nich zažil pestré zajímavosti, byla by škoda o nich něco nezapsat.
V sobotu jsem měl směnu, která začíná večerní jízdou z Hradce Králové do Pardubic a zpátky. Pokračuje celou noc na myčce a ráno ještě vezu první vlak do Pardubic. Byla to poslední směna grafikonu 2020, protože od neděle platí nový jízdní řád.
Tenhle rok se na dráze událo několik revolučních věcí, o kterých jsem zatím nic nepsal. Vezmu je popořadě.
Za půl hodiny mám jet do práce a nějak se mi dneska nechce. Venku nevlídno a od západu protivně fouká do zimy.