Rozsáhlá výluková činnost, kterou zde často zmiňuji, přináší problémy nejen cestujícím, ale i dopravcům. Kolega, který jezdil proti mému vlaku a často jsem ho křižoval, mi v pátek po směně volal. Byl na mrtvici, protože mu přestala klimatizovat polovina jednotky. Narychlo se tedy ze zálohy přistavila Regina a Žralok putoval do opravy.
Pardubická výluka postoupila do další fáze. Skončily jízdy vlaku na Hradec Králové a Chrudim. Měl jsem tu čest chytit poslední nedělní noční před přerušením provozu. A projet tak ve tmě předchystaným staveništěm plným bagrů, jeřábů, náklaďáků, s nouzovou panelovou cestou kolem trati a s vykácenými stromy okolo. Před prvním večerním odjezdem z Pardubic jsem byl ovšem překvapen jedním zážitkem.
Po posledním nepříjemném zážitku (o němž stále nemůžu zatím napsat) jsem musel zabrousit do osobních zápisků z fírovské školy. Nebyl jsem si jistý technickým rozměrem a vadou, která se mi na vlaku následně objevila. Při listování množstvím obsáhlých poznámek jsem si uvědomil, jaká kvanta informací člověk během let strojvůdcování absorbuje a že jejich rozsah už mu nepřijde ani trochu zvláštní.
Výluky kolem Pardubic nekončí, ba naopak. Přináší provozní těžkosti, s kterými je nutno počítat a raději aktuálně do práce přijíždím o chvilku dřív, abych se seznámil s průběhem směn. Ty se teď často liší od zaběhnutého stereotypu.
O víkendu jsem měl volno a přišlo mi vhod. O poslední noční jsem nebyl daleko od železničního průseru a uvědomil jsem si, jak moc důležité je nespěchat u neběžných dopravních úkonů.
Po dopsání posledního článku jsem se v poklidu přesunul do práce a měl před sebou jen kraťounkou pětihodinovou směnu. Otočím jeden pár vlaků, zaparkuju mašinku a pojedu domů.