Mám jet vlak ze stanice, kde jsem spal. Večer odstavuji lokotku kolem 20. hodiny. Odjezd ve 4:30. Radši, páč foukalo, jsem si ji dal na kabel, tj. na prodlužku 220V, pro jistotu. I když nemrzne.
Stojím v takovém místě, kde nepřekážím, kousek od stanice, na koleji k tomu určené. Asi 400 metrů od peronu. Fouká jak pi*a! Spím.
Včera jsem odpoledne jezdil za deště a nějak mi začalo docházet, že je tady opět podzim. Tohle období je často pro strojvůdovské ježdění nepříjemné. Začne padat listí a koleje se mnohde mění v nečekané kluziště.
Obecně všechno ježdění je super. Až do chvíle, než si smekání člověk sám zažije.
Na téhle trati jsem začínal. Jednu z prvních cest pasivního zácviku jsem jel s tenkrát asi padesátiletým – zkušeným – kolegou a seděl vedle něj na bočním sedátku. Obdivoval jsem, jak mazácky ovládá mašinku, zpaměti sahá na ovládací prvky, plynule brzdí bez škubání a s odhadem na milimetr přesně zastavuje podle potřeby, všechno klidné, úsporné pohyby.
Hltal jsem nejen krajinu. Sledoval jsem mimoděk také jeho obličej, který vyjadřoval spokojenost a radost. Zcela nehranou, prostě se bavil samotnou jízdou.
Jsem se chlubil, jak mám novou kameru. Tak mě napadlo, že když v jednom kuse rozbíjím lokomotivy na přejezdech, že by pomohla dokumentace zážitků právě z nich. K tomu jsem přidal osvětu, jak se na přejezdech chovat, především na těch s výstražnými kříži. Jak je ale vidět, pořád mám co dohánět.
Všechno se zdá jako náhoda. V týdnu jsem vezl z Pardubic školní vlak. Jede se po koridoru do Moravan, tam uhnu na trať D3 a jedu do Holic. Vezl jsem dost dětí, zhruba čtyřicet, a dobře půlka z nich jela až na konečnou do Holic.
Včera jsem vezl vlak do Skutče.
Mezi zastávkami na znamení (Jesenčany a Chrudim, zastávka) je stanice Medlešice, kde ale tenhle vlak nestaví. Projíždí tam plnou rychlostí.
V předchozí části jsem nastínil situaci a položil několik otázek. A jak to tedy nakonec dopadlo?
Vlak samozřejmě odjel. Bez chyby. Tam i zpět. Rozesmátí cestující rádi využívají služeb národního dopravce.