Cestovní patálie

Můj manžel tráví většinu času na cestách.

Tuhle repliku z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje zadeklamovala moje choť, když se další sobotní oslava odehrávala bez mojí maličkosti.

Zapsáno: 24. 3. 2024

Na otázku, zda mi nevadí nemožnost účastnit se opulentních hodů na trachtaci u příležitosti oslavy kulatých narozenin, odvětila, že jsou prostě lidi, kteří musí pracovat i o víkendu.

Když mi po návratu z Prahy vyprávěla, co všechno na akci zažila, bylo mi popravdě trochu smutno. Pak jsem si ale uvědomil, že stejně jako jindy je to prostě něco za něco. O něco jsem přišel, něco získal. A dostal jsem kromě peněz za práci a i nějakou tu maličkost navíc. A rád se o ni s vámi podělím.

Posily

Předně jsem natočil další rozhovor během jízdního zácviku s Jardou, který již brzy rozšíří naše pardubické řady. Ačkoli se jedná o nováčka ve věku už dávno mimo rank junáka, jeho kvalifikace a přehled vyrazily dech nejen mně.

Když říkám, že bude opravdovou posilou a nepůjde nutně pouze o ježdění, telelím se radostí nad faktem, že bude jenom náš. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří nám nové jezdce k výcviku posílají, protože poslední trojice adeptů je více než povedená.

Povídání, provedené s kolegou zcela bez přípravy, bude pro spoustu budoucího zájemců o naši profesi přínosné. Hlavně díky bezprostřednosti a rétorické zkušenosti zpovídaného.

I u sebe jsem si povšimnul určitého pokroku v minimalizaci použití univerzální spojky “voe, vole, voe, vole” a zcela jasně skáču respondentovi mnohem méně do řeči. Raduji se z tohoto pokroku mocně a slibuji (jako jiskra věrná), že se budu snažit se svým projevem dál pracovat.

Cestující

Jízda i po vypnutí mikrofonů ubíhala velmi příjemně. Zvlášť když jsme spěšný vlak o pátečním odpoledni vezli s kolegyní vlakvedoucí, která nám přišla vylepšit den.

Při čekání na spojení s posilovým strojem se přišla nahlásit a s milou bezprostředností, kterou na ní miluju, prohlásila:

“Kucíí, mně se teď ve vlaku něco stalo. Chcete to říct?” 😀

Kdo by odolal…

Starší cestující, která nám vlezla do spěšňáku, přijela do Pardubic bohužel (ne naší vinou) zpožděným rychlíkem. Neuvědomila si, že náš Sp vlak projíždí její zastávku na znamení plnou rychlostí.

Seděla v prostředním vyvýšeném oddílu 914 se čtyřmi sedačkami. Když si uvědomila, že je v pasti, protože jedem jak dráha, bylo jí do pláče. Přiznala se pak paní vlakvedoucí a řekla:

“Já se vám strašně moc omlouvám, nezlobte se. Nemohla byste mi tam zastavit?”

Všichni cestující v plném oddílu napjatě poslouchali. Dokonce i mládež si vyndává sluchátka z uší. Sleduje se, co se teďkonc bude dít.

“Paní, to bych nemohla, bohužel. Mrzí mě to,” dí vlakvedoucí. “Vlak řídí pan strojvedoucí, ten má jízdní řád, nesmí si zastavit jen tak. To se dokonce přísně trestá!”

Dáma chvilku mlčela a pak ji napadlo záchranné řešení.

“No, podívejte. On by zase nemusel úplně zastavit. Stačilo by jenom, kdyby jel kolem perónu trochu pomaleji a k tomu otevřít dveře kličkou. To by se dalo, ne?”

V uzavřeném oddílu 914ky, kam si sedávám rád i já, neboť je zde největší klid z celé Regionovy, se napřímila hlava postaršího dědy, který doteď vypadal, že klimbá a vůbec nevnímá odehrávající se drama. Do napjatého ticha rázně pronesl:

“Paní, hlavně musíte po směru!”

A hlavu zase ukryl za kabát.

Smíchy vybuchli snad úplně všichni. Až na dotyčnou starší dámu, které došlo, že její narychlo utvořený plán asi neklapne.

Řešení

Možná jsme u dráhy divní, já jsem typickým příkladem. Ale mám za to, že skoro každý provozní zaměstnanec ČD prostě ví, co a jak. A že to ví i moje kolegyně, která je prototypem profesionála.

“Podívejte, Zaječice sice projedeme naplno, ale v Chrásti čeká vlak proti. Ten je zastávkový. Zařídím, aby vám neujel, počká na váš přestup. Svezete se s ním zpátky a dorazíte do Zaječic jen o šest minut později.”

Cestující, která ví, že nic v životě není zadarmo, se ptá:

“A kolik to bude stát peněz? Já mám lístek pouze do Zaječic.”

Pani vlakvedoucí, laskavě, s uklidňujícím, ba snad dokonce rodičovským přístupem vyřkne poslední větu:

“Nebojte se, v pořádku, s kolegou to nějak domluvím, ano?”

A usměje se, když vidí, že paní pochopila. 🙂

Ilustrační foto: Brooke Cagle / Unsplash

Závěr

Zacvičující se strojvedoucí Jarda, který si tuhle mikrohistorku vyposlechl, mi po odchodu vlakvedoucí povídá:

“Hopo, něco ti řeknu. Jsem už naprosto přesvědčený, že se mi tady u vás bude líbit.”

A já, teda na úplný konec dnešního povídání, naprosto vážně odpovídám:

“Jardo, tak to mě těší. Asi ještě víc než tebe!”