Čím se vlastně definuje, jestli je člověk normální? Taková myšlenka mě napadá po posledním týdnu… Kde je hranice, kdy pouhá myšlenka, jen krok od realizace, začne být nebezpečná? A jak lze zásadně pouhou sebekázní, slovem, tónem hlasu obrátit rozčilení v lásku?
Občas na mě někde vyskočí zážitky cestujících. Ti si nějakou formou stýskají nebo se nám dokonce posmívají. Často jsou psané tendenčním a značně zaujatým tónem, který opomíjí nebo záměrně vynechává relevantní atributy.
O prázdninách mají lidi hlavně odpočívat a dobře se bavit.
Dej tomu čas, ono si to sedne.
Smůla, kterou jsem si v počátcích sólo jízd poctivě sbíral s ne úplně tip-top technikou, se každou další směnou pomalu a tiše překlápí do tolik známého a poklidného ježdění „z motoru“.
Mockrát jsem přemýšlel, jestli práce u kolejí, kterou dělám já a spousta dalších kolegů, člověka nějak poznamená…
Mazat ráno do práce ve 2:30 se mi ten den fest nechtělo.
