Když si občas pročítám diskuze pod železničními články, kde jsou naše firma nebo její zaměstnanci terčem kritiky či odsudků, mám neuvěřitelnou chuť stěžovatelům odpovědět.
Jenže zkusit vysvětlit, proč se nám občas něco nedaří, stejně jako to činím tady na webu, by nemělo význam. Někteří zarytí, notoričtí a nebojím se říct – odsuzující – diskutéři mají ve své zabedněnosti utvořený názor, který bych stejně nezviklal.
Určitě se sluší poděkovat všem, kteří povzbuzujícím komentářem reagovali na mou úvahu o snížení aktivity na blogu. Díky moc!
Za momentální trudomyslností stojí i fakt, že se snažím psát opatrně. Abych nikoho nerozzlobil nebo nepoškodil. Vadí mi, že si nemohu nahlas vypsat, co mě skutečně se*e.
Samozřejmě si uvědomuji, že mé občasné stýskání působí ve světle skutečných problémů některých okolo jako dětsky směšné nebo banální. Ale to mi ani extra nevadí.
Tohle jsem původně ani psát nechtěl. Na druhou stranu je možná fajn vidět i některé z méně pochopitelných aspektů mého uvažování.
Když jsem si minulý týden vyslechl příhody kolegy, který mi vyprávěl o zážitku z posunu, nenapadlo mě, že i já budu zanedlouho nepříjemně trnout.
Před třemi týdny jsem jako poslední vlak dorazil před půlnocí do Hlinska. Tam jsem se na čtyři hodiny uložil, abych posléze kolem čtvrté ráno popojel s dalším vlakem do Pardubic.
Když jsem si před 14 dny během pracovního víkendu dělal poznámky, bylo mi u toho všelijak. Nejvíc asi vítězil stud.