Občas na mě někde vyskočí zážitky cestujících. Ti si nějakou formou stýskají nebo se nám dokonce posmívají. Často jsou psané tendenčním a značně zaujatým tónem, který opomíjí nebo záměrně vynechává relevantní atributy.
Zapsáno: 28. 9. 2025
Jelikož jsem za léta u dráhy zcyničtěl a mám – stejně jako mnoho mých kolegů – představu, jak asi inkriminovaná událost ve skutečnosti proběhla, bývám lhostejný a imunní vůči těmto legračním textům. Míří totiž na lidi, kteří ve skutečnosti dráze nerozumí a spokojí se se zažitým dogmatem, že vlaky jezdí pozdě.
Někdy ale takové neznalé cestující vozíme. Poznají se snadno. Jsou nevózní, zeptají se jednou, dvakrát i třikrát na to, zda vlak opravdu jede na určené místo, ačkoli jim tuto informaci zvěstuje nejen tlampač, ale též informační cedule. Že tací dokážou otevřít dveře nebo dokonce bez pomoci nastoupit, je pro ně výkon vskutku mimořádný.
Pokud je to snad dokonce skupina, bez výjimky všichni nastupují pouze jedněmi dveřmi a nikdy, opravdu nikdy nespěchají. Ačkoli třeba ani vlakem nejedou, nevadí jim odchytit po výzvě strojvedoucího pana průvodčího, ukázat mu zakoupený lístek v rámci ujištění, že je vybraný správně. K tomu i vyžadovat, aby se počkalo na Máňu, která má těžkou tašku a supí s ní podchodem, takže dorazí za minutu a přece jí neujedete, ne?
Ženy
Líčil mi teď Mára pěknou story. Jel z Pardubic rychlíkem do Prahy a už před příjezdem soupravy registroval tři ženy. Zmateně obíhaly s bagáží všechny peróny, které v Koněpůlkách máme. Zmizely v podchodu, objevily se u dvojky, tam se zeptaly a zase až k pátýmu, aby na další pokus udýchaně zakotvily na třetím nástupišti.
Rychlík zabrzdil, Mára jako zkušený cestovatel a drážní zaměstnanec neomylně vyčíhnul, kam asi vyjdou dveře, a než se dav vykulený ze zázraku dorazivšího vlaku rozkoukal, spokojeně obsadil vybrané kupé. Neměl ovšem štěstí, neboť zmiňované tetky se k němu pracně procpávaly dveřmi a jaly se zvedat kufry na police.
“Dobrý den, je tady volno, viďte?”
“Dobrý den, ano, určitě,” odpovídá Mára laskavě a vstřícně.
“Prosimvás, pane, jen se ujistíme, je to vlak na Prahu, jo?”
“No to samozřejmě není! Tohle jede na Ostravu,” emitoval Míra naprosto bezvýrazný a zcela bezemočně zabarvený obličej, z kterého se nedalo vyčíst, že si jen dělá legraci.
Překvapění a děs v očích, výkřik plný překvapení. “Holky, sme blbě, honem ven!”
Vlak se mezitím rozjížděl.
Mára je netrápil dlouho. “Ba ne, holky, jede to na Prahu, jsem si jen dělal legraci. Sedněte si v klidu a za necelou hodinku jsme tam.”
Ženy, když se teatrálně dochytaly za srdce, opět začaly dýchat. Vrátila se jim barva do tváří, hned úsměvy a deklarace radosti.
“Teda pane, vy jste nám dal! Já se taaak lekla!” … “To ne, já se lekla ještě víc, ve mně by se krve nedořezal, sem myslela, že to bude můj konec!” … “Vy byste mi, milej pane, snad měl dát panáka!”
“Toho nemám,” říká Mára, “ale jestli chcete, můžu vám dát rohlík.” Zalovil v tašce. “Sníme ho napůl, jo?”
Ženy se smály, jakej je šprýmař a hezkej. Zajímalo je, jak se má, co dělá, že na to budou vzpomínat až do smrti a že je fajn jezdit s někým, kdo umí udělat takovou hezkou srandu. Podmanil si je nezpochybnitelně, protože když v Libni vystupoval, mávaly mu všechny tři. 😀
Hala
Druhou pěknou drážní historku mi líčil Pajda. Jako mistr bagru, nakladače, jeřábu a osmikolky aktuálně vypomáhá svým umem při stavbě ČD haly v jednom krajském městě. Líčil mi, protože ví, že se v těchto vodách pohybuji, zážitek, který je typicky nadčasový a klasický.
Vytvářela se silnice k nově budované hale. To znamenalo návoz asfaltu, válec, finišer, pokládka koberce. Všechno prováděla soukromá firma, jejímž je Pajda platným členem. Protože má značný pozorovací talent, okamžitě zaregistroval dva drážní opraváře v montérkách. Podle ušpiněnosti typického ohozu s cejchem ČD na zádech odhadl motoráře z nedaleké dílny.
Činnost v areálu je natolik zaujala, že dokázali hruba od osmi ráno až do dvou odpoledne celou operaci bedlivě monitorovat a dozorovat. Vzdálili se pouze kolem jedenácté (nejspíš na oběd), aby se opět po poledni objevili s neodmyslitelným cigárem, jehož žhnoucí konec dobře označoval jejich pozici, a pokračovali v bedlivém investorském dozoru.
Vznášeli též odborné dotazy typu, jak moc je asfalt teplý, kolik asi váží ten válec, co se udělá s tím, co zbyde a další zcela kritické otázky. Šéfa soukromé firmy jejich neustálá přítomnost uváděla do rozpaků, ale protože chápal, že se takové dění v drážní rezervaci neodehrává každý den, nabídnul kibicům možnost přiložit ruku k dílu.
“Chlapi,” povídá, “když už tady jste od rána, co byste řekli na to, jít nám pomoct, ať to máme dřív, co?”
Opraváři se prý po sobě nejprve mlčky šokovaně podívali, pravděpodobně je zranila nečekaná smělost záludné otázky a ten větší, který byl pravděpodobně mluvčí týmu, zvolna, protože na dráze se nesmí spěchat, odpověděl:
“Člověče, ty ses snad zbláznil. Prej pomoct! Já mám tolik práce, že nevím, jestli se k ní dneska vůbec dostanu.”
Jeho druh souhlasně přikyvoval, čímž deklaroval, že troufalý požadavek vznesený jejich směrem, byl neslušný a naprosto neakceptovatelný.
Pajda, kterému se strašně líbila ta neuspěchanost a rozvážnost, jejich konání obdivoval. Klid a určitou důstojnou autoritu dílenských vládců, kteří jsou si vědomi, že vlaky jezdí, kola se točí a jestli se něco opraví dnes, zítra nebo až příští týden, pro ně osobně vlastně nemá příliš zásadní důležitost.
Je dobře, že existují místa, kde čas a sekundy nehrají vůbec žádnou roli. A přiznávám, že se mi po nich občas neskutečně stýská.
(Mno, mně se třeba z podobnejch netáhel otevírá kudla v kapse. Člověk se pak nemůže divit, protože to asi nebude jedinej podobně fungující tým, že jsou ČD ve stavu, v jakym jsou, že… – pozn. admina)
