Občas si říkám, že ačkoli dokážu zorganizovat komplikovanou věc, aniž by mi to činilo potíže, u některých dlouhodobějších či složitějších úkolů potupně a poraženecky přiznám vlastní nedostatečnost na úplném začátku. Ovšem uvědomění si vlastních limitů a pocitu absolutní nepotřebnosti, které již několikátý měsíc v řadě probíhají v naší domácnosti, prostě nemohu nezmínit.
Článek, který pravděpodobně nikoho nezajímá. Tentokrát ovšem v líbivějším kabátě! Mrkněte…
25. prosince večer sedím na Panteru s číslem 107 a odjíždím z Kolína.
Koukám na Nově na zprávy a vedle z kuchyně od stolu slyším, jak zkoušej Husity. Ruší mě to v povalování, ale jsem rád, že se už nemocná choť zlepšila natolik, že dokáže obstarat děti, aby z nich vyrostli lidé s rozhledem.
Další covid a bylo to přesně tak na ho*no, jak si to pamatuju.
U nás doma všichni padli a úplně fresh nejsem ani já sám.
