O prázdninách

Možná se tomu říká vývoj. Mám čím dál větší problém přinutit se k psaní, neboť mi přijde vesměs všechno, co dělám v reálu, daleko zajímavější a hlavně mnohem užitečnější.

Zapsáno: 19. 7. 2026

Stavba našeho obydlí aktuálně vstupuje do další etapy a zcela se přesouváme do exteriéru. Tolik sprostých slov, která jsem byl minulý víkend nucen jako stavební hromosvod a otluk vyslechnout během betonování obrubníků a navazujícího vysypání mnoha nákladních automobilů drceného recyklátu, čistého betonového recyklátu, kamene 16–32 a drcených kamínků frakce 16–4, bych nepřál snad vůbec nikomu.

Ustálený budovací tým ve složení můj starší bratr a jeho syn Pajda se v předešlých subdodavatelských činnostech velmi osvědčil, a tak je nabíledni, že se jako konzervativní člověk odmítám obracet jinam. S čím dál menší chutí ovšem snáším jako neznalec postupů záměrné dokazování mého neumětelství, zvláště v oblasti sestávající z měření a rovnání značných výškových rozdílů, sklonů, úhlů a vzdáleností. Úplnou třešinkou na pomyslném dortu je fakt, že hlavní investorka a majitelka nemovitosti (manželka) se moudře stahuje do pozadí, neboť má za to, že jsem zocelený a tvrdý. To je sice fakt, ale neplatí zcela a u všeho.

Jsem m*dán úplně za vše, co konám, a ve stavebním žargonu má moje funkce zkratku POČR (pomocnej č*rák): „Nečum, nenos to po jednom, popadni to na druhý straně, přivaž špagát, jak to vážeš, kur*a hni sebou, kams dal metr, drž to tam, do haj*lu, asi na kraji! To si děláš p*del, že tady nemáš tu prodlužovačku, to si děláš p*del, žes nevzal prodlužovačku, co má alespoň 20 metrů! Seš de*il, že nevidíš, že je na jedný straně málo betonu a na druhý je ho moc? Kams dal hrábě, tohle jsou umytý lžíce, lopaty, kolečko, míchačka! Pročs nedal nabít lejzr?“ A desítky dalších, mnohem bolestivějších a sprostších útoků…

Závěrečné vysvědčení, kterého se mi dostalo minulou neděli, kdy nás za úmorného vedra navštívil bratr č. 3, který se vracel z ryb, zaznělo z úst mého bratra č. 2 a bylo vysloveno takto: „Jako když jsem stavěl barák u tebe, myslel sem si, že mě nic horšího nepotká a tys byl teda ukrutnej, ale v duchu se ti musím omluvit, protože něco tak strašnýho jako je Petr, jsem ještě za 40 let neviděl!“

„Ale je to mnohem lepší než včera, viď,“ řekl jsem větou oznamovací a potvrzovací, v naději, že se mi dostane alespoň malé a dílčí pochvaly za celovíkendovou lopotu… Nesouhlasné zavrtění hlavou bylo nemilosrdné. Neprošel sem.

Foto z dovolené jako ilustrace autorových pocitů.

Důležitější než ztráta důstojnosti, kterou jsem na oltář výstavby haciendy položil, je ovšem výsledek. Poposkočilo to jak sviňa, a tak sem si se značným zalíbením uvědomil, jak zásadně se venek proměňuje k hezkosti. 🙂 Je možné, že můj vztek a pot, který hojně zkropil okolí stavby, vytvářejí pevné pouto a neoddělitelnou vazbu.

Ach, to štěstí

Neměl jsem ovšem čas si sladkou změnu objektu vychutnat, neboť jsme se hned další den odjížděli s rodinou rekreovat, asi abych se dal zase psychicky do pořádku. Podobně jako v minulých letech má manželka vybrala a zařídila vše potřebné.

Lokalita byla vybrána. Jižní Čechy, malý kousek od Třeboně, a bylo to prostě famózní. Aktivní dovolená plná objevování, výletů, pohody, koupání a vzdělávání, namíchaná ve vyváženém koktejlu jednotlivých složek tak, aby ani jedna z nich nebyla na úkor té předešlé nebo další.

Protože jsme si s sebou brali i velocipedy, byla mi udělena a dopřána výsada jít si před vzbuzením zbytku rodiny odsportovat. Denně jsem tedy v 7 hodin usednul na kolo a za poslechu dynamického basového podmazu diskotékových odrhovaček z dob mého mládí vyrážel za námahou. S určitou nevolí musím uznat, že má přece jen jízda na horském kole v terénu určité čaro a díky okolním lokacím, které jsem míjel (rybníky, hráze, polní asfaltky, lesní cesty), přináší i nezpochybnitelné uvolnění a fascinaci.

Po návratu jsem vždy proběhl sprchou a vyrazil s rodinou na další výlet, to již v mnohem volnějším a relaxačním tempu. Najezdili jsme každý den desítky kilometrů a obdivovali mnohá doteď neznámá místa.

Za všechny zmíním alespoň pomník Emy Destinnové, kde jsme se zastavili v restauraci na zmrzlinu. Byla sice dost drahá a jako bonus i nevalné chuti, ale odpočinek přinesl i jiné osvěžení, které nemohu nezmínit.

Ihned po usednutí do pohodlného křesla pod stromem se mi na hlavu a levou polovinu tváře vys*al pták, který vytvořil ho*no veliké jako padesátikoruna. Děti se mohly potrhat smíchy, ovšem překvapila především má žena, kterou ornitologický atak pobavil tak, že se smála, až jí tekly slzy.

Přibližně 2 sekundy poté, co jen sem si otřel trus z tváře a očistil pokálenou ruku o trávu z jejího největšího nánosu (moc to nešlo), mě skrz tričko píchla vosa do pupku. Vypadalo, že neodjedem, smála se celá restaurace. Jedinej, kdo se nesmál, byla nějaká borka se šikmejma a přivřenejma očima. Vypadala trochu jako nepovedená filmová Korejka, celá taková divně odulá. Chvilku štrachala v sedlové tašce, aby z ní po chvilce vyčarovala gel proti bodnutí.

Den předtím ji totiž na výletě bodla vosa pod oko, tak velmi dobře věděla, jaký to asi je. Chápavě přikyvovala, když sem jí říkal, že ji chci za ženu místo tý svý, která mě zradila, neboť je nepopiratelně a nesprávně velmi veselá a netrpí se mnou. Moje choť, které došlo, že se pod ní kýve doposud stabilní židle, paní s gelem s účastí vyslechla a poté jí, protože ví, že jde na všem špatném najít i pozitivní stránku věci, vysvětlila, že jí alespoň díky oteklým tvářím a z nich plynoucím škvírkám místo očí tolik nevadí ostré slunce, a tím pádem je pro ni jízda jistě daleko příjemnější.

Nezdálo se mi ovšem z výrazu paní, že by pro ni byl zmiňovaný bonus nějak zvlášť extra výhodný.

Já mám naštěstí na pupku mastné sádlo, takže mi skrz něj až do krve jed neproniknul, ale bolelo to stejně jako p*ča. 😀😀😀😀 Mám tam flek ještě teď!

Voda

Další den, kdy jsme se jeli koupat, jsem na pískovnách půjčil dětem i choti paddleboardy a sám si zkusil, jak těžké je venkovní plavání pro člověka uvyklého bazénu. Problém s orientací, viditelností, žízní, tempem, styly…

Doprovodný konvoj, manželka i děti se mnou jeli asi do půlky trasy a poté už jsem je asi nudil a přestal zajímat.

Že se loučíme a možná vidíme úplně naposled, jsem poznal podle otázky od manželky: „Prosím tě, kde jsou klíčky od auta a kódy k bankovnictví, kdyby nedej bože něco?“

V manželství je důležité věřit jeden druhému, to si lidé u oltáře slibují. 😀  Doopravdy mě nechali na hloubce osudu a odjeli nazpět. 😀

No naštěstí jsem nezklamal a doplaval tu štreku bez potíží a únavy, což značí, že jsem velmi pravděpodobně v docela dobré kondici. Jak říkával můj tatík: „Kdo se má utopit, toho vlak nepřejede.“

(Uvědomuji si, že tu o sportu už skoro nepíšu. Než teda přejdu na železniční věci, které mám na srdci v dalším článku, zmíním, že se mi stále ještě daří udržet zdánlivě vyloučenou sérii každodenní intenzivní aktivity v délce nejméně hodinu a půl. Trvá to už od 14. prosince 2025, kdy jsem ukončil covid trápení. Mám z toho radost a zatím to vypadá, že se mi sérii podaří bez větších problémů udržet.)

Dovča byla skvělá a mě stále nepřestane překvapovat, jak moc se mi nikdy nikam nechce, zvláště když jsem pak po přemožení prvotní nechuti a hlavně díky supportu mé choti tak nadšený.

Těžko říct proč. Možná je to stejné vysvětlení jako na tý stavbě – já prostě holt v životě musím překonávat překážky. Bez bolesti, trápení, dřiny nebo oběti u mě zážitek není dokonalý a neumím si ho plnohodnotně vážit.