Pokaždé, když mi letní dovolená zmizí za zády, se nedokážu vynadivit, jak rychle mi ty volné dny utečou. Fascinující mi na nich přijde hlavně to, jak snadno a bez sebemenších problémů zapomenu na svou práci a dokážu se bez jakýchkoliv výčitek věnovat pouze rodině. To vše doplněné trestuhodným lenošením a zahálením. Abych tuhle nudnou monotónnost rozbil, věnuji se sportu, četbě a chutnému, ničím neošizenému jídlu.
Konec prázdnin se blíží mílovými kroky, čímž se v naší rodině schyluje k mnoha zásadním milníkům.
Mnoho z věcí, které jako strojvedoucí dělám, vykonávám automaticky. Prostě jsou součástí vymakané posloupnosti činností, které si nikdy nedovolím vynechat, neboť souvisejí s bezpečností a pudem sebezáchovy. Ačkoliv víte, že se nemůže stát, aby ta věc nefungovala, protože jste ji použili ne stokrát nebo tisíckrát, ale nejméně milionkrát…
Měl jsem chuť se na dnešní psaní vys*at, protože se mnou cloumají emoce, podráždění a bojuji i s určitou mírou skepse. Mám dovču, zítra odjíždím na Sázavu, a tím pádem bych se vůbec neměl rozčilovat.
Nijak extra se nám teď v Pardubicích přes léto nevede, páč se projíždí návěstidla. Ačkoliv se nikomu nic nestalo, komplikace a mrzutosti pro všechny dotčené jsou nadmíru vysoké.
Moc se nám to počasí nelepší, co?
