Mnohokrát jsem uvažoval, kdy a jestli vůbec ke mně dorazí ta pověstná krize středního věku. Zdali ji jako vůbec poznám, jestli bude její zásah citelný natolik, abych změnil svoje chování a návyky, a začal třeba toužit dohánět poznání dosud neozkoušeného ovoce.
Loudavou chůzí jsem se přesunul s vytištěným papírem rozpisu léčby na hezký a voňavý pokoj.
Dej tomu čas, ono si to sedne.
Smůla, kterou jsem si v počátcích sólo jízd poctivě sbíral s ne úplně tip-top technikou, se každou další směnou pomalu a tiše překlápí do tolik známého a poklidného ježdění „z motoru“.
Asi si to nezasloužím, přemítal jsem při sportovní kompenzační námaze, která mi umožňuje snášet nepříjemné rány, které pod dráty s třema tisícema voltů dostávám.
Lehko na cvičišti, těžko na bojišti, říkal jsem si v duchu, když jsem šlapal prvního dubna po obědě do stanice, abych zahájil svou první samostatnou elektrickou jízdu.
Je naprosto příšerný, že automaticky píšu pouze o kolejích, uvědomil jsem si tuhle s určitou nevolí. Dřívější jankovité odbočky už prakticky vymizely a já si nejsem vůbec jistý, že je to ku prospěchu věci.
