Mám rád, když mi psaní textu jde tak nějak samo. Nejsem soustředěný na žádný problém, myšlenky přelétají mezi drobnostmi, které si pouze spojím do finálního tvaru. Do výsledku si častečně a nějak mimoděk obtisknu vlastní úvahu, která, jak připomínám, souvisí pouze s mým vlastním a subjektivním vnímáním příhody.
Vlastně se to samo nabízí a já netuším, proč tak dlouho váhám. Samozřejmě jsou za tím jisté obavy, zda je nutné přidělávat si práci, ale na druhou stranu téměř nic neriskuju. Přijdu maximálně o trochu peněz. A admin o dost času.
Koukám zamyšleně na skleněnou plochu tabletu a rozpačitě si uvědomuji, jak bude dnešní psaní těžké a smutné.
Nedá mi se nevrátit k paragrafu 8, který každý cestující vlakem nejspíš dobře zná. Protože jsem ho zde zmiňoval už mnohokrát a jsem si vědom, že jeho platnost v čase ještě potrvá, pokusím se dnes představit dva zážitky, které se udály během října.
Události jdou mnohdy za sebou. Nejinak tomu bylo i minulý týden, kdy jsem v poklidné nedělní odpoledne spokojeně vezl spěšňák do Hlinska
Klíčové je pro mě ve spoustě situací udržet klid a věřit. Doufat.
