Dneska píšu z práce. Z oblasti, kde tomu, co dělám, rozumím, chápu to a i po 29 letech na jednom místě mohu říct, že mě to, co u dráhy dělám, naplňuje. A hlavně těší. Jsem si jistý, že to takhle nemůže mít nahozené každý. Takhle to totiž ve světě nefunguje, aby měl kdekdo luxus a kliku, jako mám já.
Je to pokaždé stejné a děje se mi to opakovaně. Jako kdyby si Pánbůh testoval, jestli a kolik toho unesu, mi po zásadních ranách, kopancích a těžkostech dopřeje možnost zotavit se. Umožní mi opětovně získat samolibý pocit, že na co sáhnu, to se povede. Žádná věc není problém, i situace, které se jeví jako složité, se mi daří zvládat s lehkostí, která mě až děsí.
Je fajn, že je na zdejším webu alespoň jeden z jeho tvůrců odpovědný, když už to nejsem já. Ačkoliv admin užívá dovolenou, jeho smysl pro preciznost mu velí, aby se optal, zdali jsem během 14 dnů našel chvilku na vynikající tvorbu.
Ačkoliv jsem byl přesvědčený, že dneska nic nevyjde, nebylo by to správně. Témata, která se mi tento týden nakupila, by bylo trestuhodné nevyužít. A ačkoliv bude tón ladění článku obsahovat větší množství vzteku a naštvanosti, je možné, že to sdílení bude působit očistně. Uvidíme.
V úvodu dnešního psaní se jen v krátkosti vrátím k článku z minulého týdne týkajícího se firemního tmelení, na který jsem zaznamenal překvapivě silné reakce.
Zkusit si na starý kolena něco novýho. U dlouholetého zaměstnance, za kterého se už považuji, je fajn poprvé v životě objevit a sám vyhodnotit akci, o které doposud pouze četl. Samozřejmě víte, že se strašně nerad chybuji, a ještě s menší chutí to poté přiznám. Zde jsem byl nucen korigovat svůj omyl hned několikrát a o to bolestněji se tím pochlubím v následujících řádcích.
