Trochu rozmrzele jsem zaregistroval pozměněný text u příštího článku, u něhož admin zcela svévolně upravil závěr. Nepozdávala se mu totiž poslední věta, v níž jsem v předtuše rychlého průběhu prosince popřál čtenářskému obecenstvu krásné Vánoce. Kalkuloval jsem, že tím každému dojde, že do ledna už nenapíšu ani čárku. 😀
Nikdy to neskončí. Myslím příval drobných událostí a zážitků, které byť triviální, přispívají k celkové pohodě.
Říká se, že se stářím přichází smíření. Moc rád bych toto rčení potvrdil, nicméně mám pochybnost, zda je konkrétně u mě platné.
Mazat ráno do práce ve 2:30 se mi ten den fest nechtělo.
Pokud někdy trpím falešnou samolibostí a opájím se lichým pocitem vlastního mistrovství, pokaždé přijdou chvíle, které mě vrátí na zem.
Následné sebezpytující úvahy jsou samozřejmě plné různých variant řešení – kdybych býval, mohl jsem, dalo se to udělat takhle… Ale je typicky pozdě. Po bitvě je každý generál, víte jak.
Mám rád, když se situace opakují. Jakmile nastal čas na můj další kolektivní ozdravný pobyt (KOP), věděl jsem, do čeho jdu. Směju se, že už jedu potřetí. V době nástupu jsem si totiž myslel, že se této náramné a cenné libůstky nemůžu nikdy dočkat.
Dnes jsem vlastně už protřelým mazákem a máloco mě překvapí. Vy, co jste tu se mnou od začátku, víte, že se často pletu a nejinak tomu bude i tentokrát.
Pozor, následuje velmi dlouhý článek!
