Mám rád, když se situace opakují. Jakmile nastal čas na můj další kolektivní ozdravný pobyt (KOP), věděl jsem, do čeho jdu. Směju se, že už jedu potřetí. V době nástupu jsem si totiž myslel, že se této náramné a cenné libůstky nemůžu nikdy dočkat.
Dnes jsem vlastně už protřelým mazákem a máloco mě překvapí. Vy, co jste tu se mnou od začátku, víte, že se často pletu a nejinak tomu bude i tentokrát.
Pozor, následuje velmi dlouhý článek!
Někdy se mi nechce psát. Třeba dneska. Admin mi právě před chvílí vysvětloval, že moje rozvleklé úvody jsou zbytečné a nepodstatné. Polknu jedovatou invektivu, kterou bych mu normálně odvětil, neboť dnes jich bude v textu požehnaně.
Jeden netradiční článek psaný dvěma autory. 🙂
Dnes tady původně nemělo být nic. Uvažoval jsem, že psaní na nějaký čas utlumím. Co jsem o fírování říct chtěl, jsem už dávno řekl a není nutné tady dále ztrácet čas. Navíc postupný pokles reakcí pod články je hmatatelný a souvisí s momentální náladou ve společnosti. Nikdo nereaguje, nechce se projevit, moc práce, lepší prostě mlčet.
Posledně jsem zmiňoval, že se některé věci mění k lepšímu. Navíc se díky dlouho nepoznaným dvoudenním volnům dramaticky zvyšuje má láska k práci. Začínám do ní zase chodit rád.