Ztrácím svou původní bezstarostnou psací ostrost. Čím dál víc. Nad texty mnohem víc přemýšlím. Kolem věcí, které mě štvou, našlapuju opatrně a raději se tvářím, že žádné nejsou. Nepíšu už pouze pro čtenáře z mého bezprostředního okolí, které bych mohl v případě výtek lehce uchlácholit či poslat jinam. Doba si žádá své, člověk si musí dávat větší pozor. Přesto… 🙂
Před 50 minutama jsem dojel do Havlbrodu. Na WC naděláno na prkýnku a vedle mísy lejno rozpatlané po podlaze. Já to nevyrobil, protože mašinku řídím, a průvodčí se dušuje, že v tom taky prsty nemá.
Jet na místo, kde to dobře znáte a cítíte se tam jako doma, je čistá radost. V případě Sázavy, kam jezdím dlouhé roky, je tento pocit násobně silnější. Letošní pobyt měl ovšem několik vrcholů, které stojí za zmínku.
Za posledních několik dní jsem to několikrát schytal.
Opětovně mi vyšel celý víkend v práci. Dvojnásobné vstávání před čtvrtou ráno s celodenním ježděním generuje poměrně značnou únavu. Domů jsem dorazil teprve před malou chvilkou. Myslím ale, že si zasloužíte potěšit zážitkem, který mi projasnil den.
Za půl hodiny mám jet do práce a nějak se mi dneska nechce. Venku nevlídno a od západu protivně fouká do zimy.