Vytvářet pokračování něčeho je ošemetná věc. Obvykle platí, že druhý a další díl bývá horší a odradí případné zvědavce, kteří natěšeně vyhlížejí ohromující věci. Výhodou je, že u mých zápisků nelze mít přehnaná očekávání. Tím jsem uvolněn ze strachu či trémy.
Že není kdy odpočívat, je fakt. Jestli to bude v důchodu lepší, netuším. Zaznamenal jsem při monitoru internetu zprávu, že vybrané profese s náročnou klasifikací by měly odcházet na odpočinek dříve.
Skoro se stydím. Je pondělí ráno a já přicházím do práce o víc jak hodinu dřív. Plýtvat vzácným volnem a dávat ho jen tak grátis, by bylo chybou, která se mi v budoucnu může vymstít.
Po návratu z jarních prázdnin se můj nástup do práce nečekaně zkomplikoval.
Můj druhý kolektivní ozdravný pobyt se přehoupl do závěrečné poloviny. Pohled do redakčního systému blogu napovídá, že bych měl zase něco napsat. Právě jsem se vrátil z procedury a protože je venku ošklivo, využiju čas k sepsání několika příhod.
Občas si ve vodě přemýšlím o zdroji radosti, která pramení ze sportu a námahy. Začátkem ledna se mi sportoviště naplnilo lidmi, kteří toužili nově proměnit své postavy. A jako předešlé roky, ani těmto úsilí moc nevydrželo. Už jsem zase v dráze víceméně sám, což mi ostatně vyhovuje.