Vezla dcerku na gymnastiku, měla hodinku čas, tak tradá na nákup. Na place předjížděla pána s paní, oba kolem 50 let věku. Byli zrovna u jogurtů, pán tlačil vozejk a ženská se ho – nepříjemným, skřípavým hlasem, asi jako když škrábeš diamantem sklo – ptala:
“Tak mi řekni, co si dáš dneska k večeři!”
Kamarádovi se minulý týden narodil syn, takže je nutné – v duchu dobrých mravů a tradice – takhle důležitou událost pořádně oslavit.
Na vsi máme noblesní, nově zrekonstruovaný prostor hasičárny. Zde se podobné veselice odehrávají již od mých jinošských let. Absolvoval jsem tu desítky oslav, všemožných Silvestrů, výročí, svateb, a zažil mnoho štěstí a radosti. Je ovšem pravdou, že se dřívější bujaré jízdy není mění na poklidné sezení a povídání, protože druhý den je nutno fungovat a kmitat kolem dětí. Nelze se už léčit dva dny z kocoviny.
Každý drážní zaměstnanec je svým způsobem “postižený”, a to díky práci vykonávané blízko kolejí. Tuhle anomálii a vadu nelze ničím racionálně vysvětlit.
Známej má velkoobchod s pivem. Zavážej po Praze, nějaká pivní pohotovost. Daří se mu velmi dobře, lepší vozy, pěkné domy, jeho paní celá špinavá od zlata. 🙂 Přestože má asi dost peněz, nestal se z něj č****k, což je mi sympatické.
V pátek jsem byl na oslavě. Mám štěstí v tom, že je kolem mě neuvěřitelné množství kamarádů a přátel. Netuším proč, ale tyhle klučičí vazby jsou pevné a neměnné už od dětství.
Před čtením článku si prosím projděte toto prohlášení. Jen pro jistotu. 🙂