Historky starého zbrojnoše

H

Nikdy to neskončí. Myslím příval drobných událostí a zážitků, které byť triviální, přispívají k celkové pohodě.

Zapsáno: 28. 5. 2024

Jednou se v telefonu ozvalo, že je mě třeba u zácviku na Lišky, neb chybí pilot a kluci bez autorizace se potřebují se mnou dvakrát svézt do Brodu v pátek ráno. A jestli můžu. Můžu.

Setkání s dvojicí kolegů u mašiny. Nejdeme do jedničky, ale obsadíme čtyřku v kině (velké okno bez příčky). Vyrazíme, cestou se smějeme, nadáváme a pomlouváme.

Začínám mít hlad. Vyndám svačinu z báglu. Mám ji pečlivě zabalenou v několika mikroténových pytlících (zdravím Grétu). Kolega Honza mě mlčky několik minut, než se odmotám vrstvami plastu k několikapatrovému sendviči, pozoruje. Každý krajíc je namazán jiným druhem pasty či omáčky – belgická, barbecue, samuraj, pepřová, exotická. Miluju to.

Otevírám pusu, abych si zavdal mocného sousta a v tu chvíli Honza promluví:

“Eště bych s tim počkal a neukvapoval se. V Hlinsku máme dvacet šest minut, bysme mohli dojít na polivku do bufetu. Včera jsem tam měl gulášovku s rohlíkem, moc dobrá byla!”

“Do p*če, Honzo, koukáš na mě celou dobu, jak to vymotávám a nic neřekneš,” podotknul jsem ublíženě.

“Jsem chtěl,” povídá Honza, aniž by zvednul oči od jídelního lístku v mobilu, “aby se ti nastartovala chuť a aby nám to tady zavonělo. Hm, dneska je cibulačka se sýrem, ta je taky fajn.” 😀

V bistru dokumentačně fotím a posílám obrázek adminovi. Ten ihned po pražsku glosuje, že plastový ubrus je dneska vlastně výsadou a ukazuje nóbl a stylish podnik, neb dneska má už každá knajpa trapně textilní sukna. Tento povýšenecký názor, byť míněný v žertu, zraňuje mou dělnickou poctivost a vysvětluju mu, že v tom kalupu a šrumci by tady bílé ubrusy příliš dlouho neudržely. Holt někdy praktičnost vítězí nad krásou.

Historik

S plnými pupky pokračujeme dále na minutu přesně. V Havlbrodě s místním zasloužilým kolegou jedeme novou jednotku 847 vyzbrojit a skrz okno stanoviště pozorujeme kolegyni, jak nás přátelsky zdraví. Vidíme z ní pouze pohledný obličej, což zavdá téma ke krátkým úvahám a pak debata rychle sklouzne k dalším náležitostem.

Brodský fíra, dle roku pamětník starých a dobrých drážních časů, je skvělý vypravěč a povzbuzen naším smíchem začne sypat historky z rukávu. Je zjevné, že se opravdu takhle udály, neb množství detailů a jeho osobní účast v nich zcela minimalizuje riziko lži.

“Ste z Pardubic, jo?” začne. “Tam bejval svýho času krásnej turnus. To už je ale spousta let, všecko je už pryč. Jezdilo se tam Brejlákem. Večír se tam vodvez vlak, ráno zas zpátky. Kluci si tam brali civilní hadry, hodně z nich tam mělo ženskou bokem. Vzali babu na večeři, pak celou noc m*dali a ráno tradá domu. Po takovej noční byli utahaný, to dá rozum. Čili si šli hned lehnout. Ovšem pak měli dva dny volna na zotavení…”

A v zápětí pokračuje:

“Taky tam ale byly případy smutný, ne že ne. Třeba mi podojili mnou vyzbrojenýho Brejlovce a já zůstal druhej den stát na mezi. Zlobil jsem se na ně tenkrát, taky toho nemuseli vycucat tolik. Mohli nechat pár kapek na dojetí, že jo.”

Smějeme se.

“S těma babama ale byla i potíž, si nemyslete. Jeden kolega taky pr*al nějakou výpravčí v XYZ a udělal jí levobočka. Když pak nadobro zavřel voči, jeho stará doma trnula, aby se to děcko nepřihlásilo vo dědictví. To víš, je to vo strach. Von snad blbec to děcko nějak přiznal, takže bylo uvedený v papírech.”

“Jiná,” nadechl se, “zoufale zamilovaná, jela s fírou do Brodu a chtěla s nim jít domu. Že se normálně ukáže jeho starý. Musel jí dát do držky, aby pochopila, že to nejde. Zpátky jela s brekem, no…”

Smáli jsme se už nahlas. Z dopravy stále svítil posun zakázán a tak postarší kolega pokračoval.

“Děly se tenkrát strašný zvěrstva. Teďkonc naprosto nemyslitelný. Na dodatkovej s náma byl kolega, co občas točil pivo, hrál na zábavách na trubku, výřečnej jak gramofon, moderoval a vůbec se nestyděl. Pak nějaká akce… Seděli jsme samí chlapi u jednoho stolu, vedle stůl ženskejch. Ty furt házely očkem, ale u nás se nikomu do ničeho nechtělo. Bylo to do očí bijící, dokonce nám poručili panáky. Frajerovi, už jsme teda byli kapku piclý, už to nedalo, došel k nim a povídá: Ženský, prc*ly byste, že jo?! No jo, ale č*ráky máme my!”

Prosil jsem ho, ať vypráví pomaleji. Nabádal jsem kluky, ať si všechno pamatují, protože si musím všechny události aspoň heslovitě napsat a zpracovat pro budoucí pokolení.

“Tak heleď, už vám svítěj, ale dám eště poslední, než pudu domu. V těch Pardubicích se tenkrát kousek od depa něco stavělo. Myslim barák u Mototechny. A kolega, co tam jezdil, mi říkal, že tam maj moc hezký pětimetrový fošny. Povídám mu: copak vo to by nebylo, ale jak je sem dostat, když je to tak daleko? A von prej, že mi je doveze. A normálně mu milenka pomáhala skrz boční okýnko ty prkna protlačit na stanoviště a odtud je on potom směroval do strojovny. Tady na uhelný jsme je zas vykládali. Já byl nadšenej! Když viděl, jakou mám radost, tak mi další tejden dovezl i osum voken.”

No jo

Může být pochybnost, že se tyhle příhody nestaly anebo se staly jinak. Koneckonců, je to už drahně let, takže se nejspíš jejich scénář upravil drážní latinou. Kdybyste ale slyšel ten klid v hlase, s kterým nám je kolega beze stopy chlubivosti předkládal, věřili byste mu stejně jako my.

Když tu tedy občas zmiňuji, že se mi zasteskne po starých časech, není za tím nostalgie. Jasně že vše z výše uvedeného je v dnešní korektní době zcela vyloučeno. A ani tenkrát to nebylo správně.

Velmi tvrdě zmíněné jednání kolegů a jejich skutky odsuzuji!

Každopádně bejt ta okna v hliníku s trojsklama a Uh koeficientem pod 0,5W/m2K, docela by se mi, s ohledem na vlastní stavbu, aktuálně náramně hodila! 😀

Přidej komentář

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Činnost webu můžete podpořit jednorázovým příspěvkem, pokud se vám tu líbí 😊.

Archivy

Kontakt