Nemám vůbec čas psát. Chvilku na tenhle text jsem utrhnul na úkor učení k přezkouškám, které mě čekají za necelý měsíc. Jestli nám je teda plukovník nezakáže.
Ve hvězdách je i výcvik na strojvůdcovském trenažéru, na který jsem byl objednaný začátkem listopadu a kam se těším, protože mi předchozí termíny vyžrala korona.
(Pokračování textu…)
Jsem v podstatě chudák. Mizerný počasí, fouká, začalo pršet. Zazvonil telefon a v něm se vyčítavým hlasem manželka dožadovala objasnění mého neuváženého ranního vypravení dětí do školy pouze v mikinách, ačkoli mi prý jasně přikázala dát jim bundy. Měla pravdu.
Krátce poté mi psal admin a dle svých obyčejů mi vyhuboval, protože jsem nedodal slíbený text a fotky. Měl pravdu.
Napadlo mě, že bych tedy sepsal něco o památném září roku 2020, kdy došlo ke dvěma pozitivním událostem.
Občas zařadíme pár dokumentačních fotek nebo krátké video z postupující rekonstrukce stanice Pardubice. Proto, aby bylo patrné, jak rychle celý proces postupuje.
Během léta a po několika mimořádných událostech se mi aktuálně vlaky nevedou úplně lehce. Dělám věci jako dřív, nicméně na mě nějak dolehlo poznání, že to rozhodně není taková sranda jako dřív. Jsem z toho mrzutej, protože i když se do práce pořád těším, nějak hůř se mi zlehčují určité situace, které bych dříve přešel nonšalatním pousmáním a naznačeným odplivnutím.
Že chodím plavat, se už dávno ví. Jakkoli se to zdá nemožné, i po letech se do vody pořád těším a mám radost z toho, jak si neustále nakládám. Po začátku školní výuky mi volnost narušily děti, protože mají rýmičku a žena rozhodla, že budou doma. Jsem tedy nucen je hlídat a učit se s nima, což koliduje s náročným sportovním programem, který denně potřebuji.
V Pardubicích se opravuje nádraží. Budou nová nástupiště, nové koleje, chystá se velká rekonstrukce. Všechny práce budou trvat několik let a protože už se činnostmi započalo, je mnohdy nutné operativně měnit zaběhnuté postupy a improvizovat, což přináší chmury spoustě provozních zaměstnanců.