Ačkoliv jsem byl přesvědčený, že dneska nic nevyjde, nebylo by to správně. Témata, která se mi tento týden nakupila, by bylo trestuhodné nevyužít. A ačkoliv bude tón ladění článku obsahovat větší množství vzteku a naštvanosti, je možné, že to sdílení bude působit očistně. Uvidíme.
Zapsáno: 20. 9. 2026
Výběrové řízení na hradecké rychlíky vyhrála levnější nabídka a ačkoliv tam nejezdím, se*e mě to strašně. Nemusím se halit do tónu omluvného uklidňování, že se to tak někdy stane, že něco neklapne. Je to neskutečně na pí*ukrátdva, do ha*zlu se vším.
Lidi, kteří tuhle linku u ČD vozili, zajišťovali ji a věnovali jí skutečně mimořádnou péči. Ať se jedná o úklid, mytí v myčce, řazení vozů, opravy mechaniků v noci, kontroly vozmistrem, práci posunovačů a zálohy, to vše bude v budoucnu nahrazeno lowcostovým řešením ořezaným na kost. Grupa fachmanů, kteří nejsou v počtu jednotlivců, ztratí svou práci. S určitou pochopitelnou nepřejícností, protože uvnitř mé hrudi stále ještě bije modré srdce, si strašně přeju, aby ani jeden z lidí, kteří tuhle práci vykonávali, nepřešel ke konkurenci a ona ji mohla začít obsluhovat skvěle vycvičenými Filipínci, kteří dozajista dobře zastanou odbornou práci roky sehraného týmu.
Ve světle toho mě svým způsobem uráží v diskusích lakonicky ventilovaná sdělení, že každej, kdo za něco stál, už od ČD dávno odešel. Myslím si totiž, že to nebude úplně pravda, neboť zaměstnanců, co se snaží, je u nás stále ještě dost.
Jeden z mnoha mi pomáhal minulý týden. Opětovně jsem nedokázal odjet s Azraelem, který se znovu vzepřel konat traťovou službu, tentokrát díky absenci chladicí kapaliny. Protože se jednalo o opakovaný jev, byl naftový stroj stejně, jako jsem popisoval minule, odtažen jako mršina za elektrickým esem do hradecké opravny. Měl jsem s ním jezdit také druhý den a telefonát od kolegy Honzíka v odpoledních hodinách mi přivodil bázlivou nejistotu.
„Ahoj Péťo, tak opravené to není. Necháme si to tady a budem s tím tejden lítat u nás, abysme přišli na to, čím to je.“
„Ale tobě tam vezu Eso. Umíš s ním, viď že jo?“
„No Honzíku, nevím teda úplně. Moc jsem toho na něm nenaseděl.“
„Neboj se nic, to bude dobrý!“ 😀
Nakonec bylo. Prostě jsem si přijel o hodinu dřív. Honza, který si nechal ujet vlak domů, mi poskytl opakované kondiční jízdy a nechal mě, abych si vše vyzkoušel. I po jeho odjezdu jsem si cvičně sám ještě několikrát na 406 natrénoval přechody stanoviště, posloupnost zapínání a vypínání, odlišnosti s ETCS, ukončování posunu, přepínání světel a další jemně se lišící nuance, které lokomotiva 363 vyžaduje. Že se vše podařilo i na vlaku, mě potěšilo. Zároveň jsem si ale uvědomil, jak strašně špatné je pro mě sednout si na stroj, se kterým nejsem sžitý, jednou za rok a půl. Všechno mi strašně dlouho trvá.
Noc
Den na to mám další noční. Kývl jsem na ni nerad a pouze z lítosti, neboť jsem v hlase strojmistra, který mi telefonoval, cítil zoufalý tón a beznaděj. Zmiňoval jsem, že obdivuji všechny komandující a řídící pracovníky, kterým nově v rámci úspor a rušení míst přibývá nemalá porce administrativní práce. Já bych to vykonávat nemohl, neboť stres a tíha odpovědnosti musí být naprosto strašná.
Jeho úlevné díky moc, Péťo, když mi daroval odjet nepopulární noční sobotu, mi opětovně připomnělo, jak důležité je mít v provozu vzájemnou empatii. Bez ní by se kola na kolejích ve spoustě případů stoprocentně zastavila.
Sobota
Celý den v sobotu jsem makal, až se ze mě kouřilo. Ráno hodně sportu, potom vyvážení odpadu ze stavby, pak pomocné práce při dlaždění terasy a tahání mnohakilových dlaždic, zasypávání spár pískem.
Je zvláštní, jak práce nehorázně baví, když si člověk dělá na svém a vypadá to posléze po pí*i dobře. V 18 hodin už jsem musel říct dost. Honem domů, rychlá sprcha, udělat jídlo na ráno, navečeřet se. Bliká služební telefon. Mám vypnuté zvonění, ale registruji svit displeje.
„Ahoj Péťo, stojím se Syslem v kolínských dílnách a nejede mi to,“ line se ze sluchátka hlas kolegy, od kterého bych si měl jeho vlak přibližně za hodinu na ose přebírat. Slyším v něm paniku, nervozitu. Do toho zatrylkuje vysílačka mašinky. Počkám, až si vyřídí řízení dopravy, které je pochopitelně rozčilené, že se jim vlak na první koleji krátce po rozjezdu nehýbe.
Mám kolegu rád. Má za sebou přerod na elektrického jezdce a bohužel neměl tolik jízdního zácviku se syslovlakem, jako bylo dopřáno mně. Víceméně všechno absolvoval s Panterem. Nejprve ho uklidňuji.
„Úplně v pohodě. Jestli jsi dojel na zastávku, tak to bude nějaká pí*ovina. Přijdeme na to. Nadechni se a řekni mi. Máš zavřené dveře? Nikdo ti v nich neleze? Nesvítěj? Dobře. Páku dej do souhlasu. Co to píše? Pneumatická brzda není v činnosti? Dobře, nízkotlaké přebití. Kolik máš na budíkách? Pět barů?“
Zkouším si představit a vybavit základní závady. Skoro šest měsíců jsem s tím nejel. Přehrávám si v paměti, co by pomohlo.
„Zmáčkni si tlačítko kvitace na displeji. Svítí ti červený čtvereček s černou tečkou uvnitř, jo? No paráda. Tak ještě podrž přebití. Nafoukej klidně 5,2, ono to odvětrá… Červený zhaslo? Výborně. Teď už to pojede. Super. Podívej se na barvu hlavně, nespěchej. Máš jen dvě minutky sekeru, to hravě zvládneš dohnat. Cinkni výpravčímu, že se hejbeš. Nemáš zač. Za chvilku ahoj.“
Pokládám telefon, jdu dojíst jídlo a s určitým potěšením si uvědomuji, že možná nejsem úplně k ho*nu. Že mi v hlavě od lidí, co mě vyučovali, přece jen něco zůstalo.
Test
Ale kolik toho bude a jak dobře na tom jsem, se ukáže za necelý měsíc. Otázky z testu máme s kolegou na telefonické dopomoci rozpitvané do maniakálních nuancí. Učím se je nazpaměť ze tří různých vypracovaných pramenů a vzkazuju všem, kterým se mé otrocké tlučení do hlavy nemusí pozdávat, že to jinak neumím.
Co mě se*e strašně, je množství otázek na ústní zkoušení. Prostě se nedokážu naučit všechny mašiny, na které mám autorizace. Každá má asi padesát bodů, včetně odstraňování závad, popisu přepínačů, hodnot pojistek, názvů kohoutů nebo ventilů. Možná by nebylo špatné utéct někam, kde by mi stačilo naučit se jen jeden stroj. Naprosto bezvadně a skvěle. Tak jako jsem to uměl třeba se Žralokem. Nelítat všude možně, se vším, co má kola. Uklidnit se. Být zas chvíli v zenu. Třeba to tak dopadne.
Nejhorší je, že mi teď pro detox a OK mysl nepomáhá ani sport. Stále ještě jedu bez jediného dne pauzy, 270 dní po sobě. Nezabírá ani dřevo. Mám konečně hotovo a dodělal jsem i ty ultra jasanové špalky, ten největší vážil 130 kg.
Jsou to podzimní deprese? To asi ne. Spíš je to únava a rozčarování nad spoustou věcí, které mám před sebou. Doma při budování, v práci, maily, platby, nákupy. Chybí mi i normální spánek. A strašně, strašně moc se mi nic nechce.
Tohle je neděle jako z cukru!
