Zácvik, dílna (2)

Z

Jindy se zase rekonstruovalo WC. Záchod v Regionově je díky dosazenému vakuovému systému vcelku choulostivá věc. Regionova je předělaná 810, kde hovna původně padala na koleje. Po rekonstrukci je tam velká záchytná nádrž na fekálie a voda na splachování, která je zadělaná ve stropě.


V tuhých mrazech to ale zamrzá, voda neteče a může to i roztrhat trubky.

Takže se u nás v depu dosazovalo do míst kolem ventilů malé topení, do okruhu  se zařadilo téčko, odbočka dvě hadice a malý topení, zebrovaný, které prostor ve stropě temperuje.

Montáž docela na pytel, stojíš na štaflích, půl těla ve stropě a uvnitř tma.

Parťák, pupík tlustej, se tam nevešel:
“Hopo vlez tam.”

A podával nářadí – 13ku stranovej klíč, hliníkový radiátor topení, hadicí, sika kleště Knipex, kombinačky, lampu, desítku nástrčkovou ráčnu s čůrem. Nářadí měl pěkný. Hotovo, napustíme vodu, zadeklujem a jdem do prdele.

Druhej den mi říká, zapomněl zamknout ponk přes noc.

Parťák:
“Ty vole nemám tam ty nový velký siky od Knipexu, nemáš je?”

Já:
“Už jdi do prdele, sám nic nedělám, včera jsem s nima dělal to topení, ale nářadí sis balil sám.”

On:
“Hmmm, já vím, se jen ptám.”

No ale nedalo mi to.

Šel sem za strojmistrem a ptám se, kde je Regina 148? A on, že jede na ten a ten vlak, teď stojí ve stanici, odjíždí za 30 minut, ráno to přijelo. Sednu na kolo, dojedu do stanice, půjčím si od výpravčího židličku, čtyrhranem otevřu na záchodě strop a voila, červený siky od Knipexu ležej vedle topeníčka.

Napadla mě lest, že je potichu vrátím na dno šuflete a řeknu partakoj:
“Díval ses pořádně? Není to někde vespodu?”

A pak ho vymrdám:
“Kams čuměls, tvl, dyk sou tady!!! Seš slepej a obviňuješ mě, páč sem po ruce!”

Nikde nikdo, jdu na to! Jenomže, smůla se mi nalepila na paty, zrovna když jsem to do šuflete v ponku dával, se vrátil z oběda a přistihnul mě, jak se kradmo rozhlížím, jako zloděj, s kleštěma v ruce a dávám je dovnitř.

Jak sem jindy pohotovej a nenechám se zaskočit, nešlo nic udělat. Sem se teda přiznal, no. Taková škoda, taková ostuda, mohl jsem ho mít na lopatě, ale štěstí mi nepřálo.

V jeho silném křiku:
“Ty kůůůůůůrrvooooo, Hopo, ty vole, ty seeš táákovááá svině, tvl!“ jsem cítil stopu lásky, obdivu, ale i zárodek pevného přátelství.

Přidej komentář

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt