Mám rád, když se situace opakují. Jakmile nastal čas na můj další kolektivní ozdravný pobyt (KOP), věděl jsem, do čeho jdu. Směju se, že už jedu potřetí. V době nástupu jsem si totiž myslel, že se této náramné a cenné libůstky nemůžu nikdy dočkat.
Dnes jsem vlastně už protřelým mazákem a máloco mě překvapí. Vy, co jste tu se mnou od začátku, víte, že se často pletu a nejinak tomu bude i tentokrát.
Pozor, následuje velmi dlouhý článek!
Využiju s pílí sobě vlastní plonkový čas, který mám při čekání na dcerku, neboť si dnes při finální generálce piluje své první veřejné cvičení před obecenstvem.
Dnes se mi bude psát s chutí. A byť to bude vlastně o sportu, dejte článku šanci. Ukážeme si totiž, kdo je tu ten pravý mocipán! 😀
Váhám. Takhle lakonicky popisuji svůj aktuální stav, kdy s nebývalou nerozhodností přemítám, co zvolit.
Ačkoli se původně zdálo, že dovolená na Sázavě bude jediným volnem během léta, realita byla jiná. Díky štěstí, ochotě kolegů (díky Lubo, díky Honzo!) a umu vrchní strojmistryně, která mazácky dokázala nemožné, se mi na začátku srpna naskytla šňůra osmidenního volna.
Po návratu z jarních prázdnin se můj nástup do práce nečekaně zkomplikoval.