Mám rád všednost a monotónnost. Jsem domácí typ. Pocit zacyklené jistoty, kdy má každá činnost své místo a nepřináší jinakost, mě podivně uklidňuje. Pohodlí a úspornost, které při navyklých úkonech předvádím, jsou pro mě balzámem a tuze mě baví. Paragraf jedna included.
Nejsem přece jak malej a nepotřebuju si nic dokazovat!
Mám za sebou skoro celý měsíc, kdy zase mohu plavat. A tak si (nejspíš jen pro sebe) zaznamenám bol, které mi tento obnovený koníček přináší.
Z předchozí části víme, že bych měl být naštvaný. Ale nejsem. Uvědomil jsem si totiž po probuzení, že za tři hodiny jdu!
Včera dopoledne mi admin připomněl, že jsem mu již 14 dní neposlal ani čárku textu na blog. Nejprve jsem měl chuť mu dalekosáhle vysvětlovat, proč netvořím a jak se utápím v žalu a nechuti k jakékoli činnosti.
Takováhle lež by mi jistě bez povšimnutí prošla u někoho méně znalého a ten by mě posléze zahrnul účastnou a litovací řečí plnou pochopení. Tento luxus ovšem nelze očekávat u člověka, který do mě vidí jak do hubené kozy.
Vděčím mu za mnohé. Snad mu tenhle zamilovaný text udělá radost. 😀
Jsem v podstatě chudák. Mizerný počasí, fouká, začalo pršet. Zazvonil telefon a v něm se vyčítavým hlasem manželka dožadovala objasnění mého neuváženého ranního vypravení dětí do školy pouze v mikinách, ačkoli mi prý jasně přikázala dát jim bundy. Měla pravdu.
Krátce poté mi psal admin a dle svých obyčejů mi vyhuboval, protože jsem nedodal slíbený text a fotky. Měl pravdu.
Napadlo mě, že bych tedy sepsal něco o památném září roku 2020, kdy došlo ke dvěma pozitivním událostem.
