Včera to byl měsíc, kdy se znovu otevřel bazén v Pardubicích. Protože mám nejlepší zaměstnání u nejlepšího zaměstnavatele na světě, doma mi servis zajišťuje nejlepší manželka na světě a o blog se mi stará nejlepší admin na světě, nemám prakticky vůbec žádné starosti a mohu se beze zbytku věnovat klíčovému předsevzetí o sundavání zbytečných kil tělesné hmotnosti.
Dnešní text bude veselejší. Před půl hodinou jsem vylezl z vody, po více než dvouměsíčním půstu. Endorfiny na maximu!
Před nějakým časem se jednomu z hráčů na mém oblíbeném herním fóru narodil následník. Radostná diskuze a gratulace mi probudila vzpomínky na prožitky, kdy jsem byl vlastní ženě velkou oporou. Mám totiž pocit, že ačkoli se hlásá rovnoprávnost, někdy si veškerou pozornost a práva ohledně narození a výchovy, pro sebe usurpují matky a na důležitou roli otce se neférově zapomíná.
Včera u bráchy velká oslava, manželka má dnes chmury. Není ji nejlépe od žaludku z přemíry dobrého pití. Dětí jsem se tedy zbavil a strčil je k máti na hlídání. Dojedu na kole na nádraží, vlak dorazil na minutu přesně. To mě velmi potěšilo, neb bude trénink v bazénu poctivý a můžu si dokonce přidat pár minut k dobru.
Moje radost neměl dlouhého trvání. Mašinka se svižně rozjela a po 200 metrech najednou buch – rychlobrzda. Stojíme.
Nemám to kam dát, tak alespoň sem. I když to tady asi nikdo neocení. Bazén zjevně netáhne tak jako koleje. 😀 Přesto musím konstatovat, že rok 2019 byl z hlediska vody rokem dobrým.
Jel jsem včera plavčit hned ráno, odpoledne jsem musel do práce. S hrůzou a mračením sleduju neuvěřitelné množství lidí v hale. Nějaký neohlášený závody pro děti, malý – 25metrový – bazén zabraný úplně a velká padesátka celkem plná. Vlezu do kondiční dráhy s asi pěti lidma. A klika, během chvilky u mě v lajně najednou prázdno.