Stalo se: začátek března 2020
Včera u bráchy velká oslava, manželka má dnes chmury. Není ji nejlépe od žaludku z přemíry dobrého pití. Dětí jsem se tedy zbavil a strčil je k máti na hlídání. Dojedu na kole na nádraží, vlak dorazil na minutu přesně. To mě velmi potěšilo, neb bude trénink v bazénu poctivý a můžu si dokonce přidat pár minut k dobru.
Moje radost neměl dlouhého trvání. Mašinka se svižně rozjela a po 200 metrech najednou buch – rychlobrzda. Stojíme.
Dělají u nás silnici, tu velkou R35, přemostění koridoru, jakousi ohromnou estakádu, most jak prase velkej. Miliardy náklaďáků, tisíce dělníků tu makaj, aby bylo dílo hotové již za 4 roky. Podobně jak v Číně, jen asi desetkrát pomalejc. 😀
Krajní trolejové vedení koleje, co je blízko stavbě, je vypnuté. Lokotka se teda ze stanice rozjede, stáhne sběrač, a bez elektriky, jen setrvačností, přejede přes vypnutý úsek. Za ním zase sběrač zvedne a uhání na Pardubice.
Strojvedoucí si tu na to dávají pozor, dal si i ten náš. Stáhnul sběrač včas. V tu chvíli ale zaúčinkoval samovolně VZ a vypustil vzduch z celého vlaku. Zastavili jsme.
Aby nafoukal vzduch do jímek a brzd, potřebuje proud. A ten nemá, protože staženej sběrač. Místo není ani ve spádu, kdyby nááhodou byla šance popojet ke zdroji napětí. Vlak plnej lidí. Fíru znám, zkušenej borec – prostě má smůlu.
Bude muset čekat na dieselovou mašinku, která přijede, nafouká ho a dostrká pod živý dráty, kde už bude moct zvednout sběrač a pokračovat v jízdě.
Byl jsem mrzutej a zamračenej. Za dvě minuty jsem vyhodnotil, že očumovat na místě je zhola zbytečné. Jako šipka jsem vykočil s kolem z vagonu a po poli se vracel do vsi, kde jsem usedl do vozu, který mě bez zaváhání odvezl na trénink.
Za vesnicí jsem ještě zastavil, abych se podíval, zda se nestal zázrak a vlak neodjel. Nestal.
Plavčo jinak najs jak pes. 😀
