Do důchodu

D

Že není kdy odpočívat, je fakt. Jestli to bude v důchodu lepší, netuším. Zaznamenal jsem při monitoru internetu zprávu, že vybrané profese s náročnou klasifikací by měly odcházet na odpočinek dříve.

Ohrožená skupina

Zpráva mě zaujala a při debatě s mladým kolegou jsem se dozvěděl, že fíra je v nejohroženější skupině. To se mi velmi líbilo. Celým zdejším webem se (kromě humoru a nadsázky) line též nepopiratelná skutečnost, že tahle práce není taková pohoda, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Že máme velmi často pocuchané nervy, zažíváme nárazově šílený stres, na houby spíme, na houby jíme. Že jsou z lokotky dlouhodobě vibrace, prach, hluk. Že sedíme na nepohodlných sedačkách, v létě vedro, v zimě zima, brkáme po kamení a hlavně – nesmíme mít ani trochu rozbité zdraví. Oči, uši a reakce musí být vždy stoprocentní.

Když to starší kolegové vydrží až do úplného finále, rovná se to v mých očích malému zázraku. A věci hodné obdivu.

Je mi vcelku jedno, že někdo může mít odlišný názor. Že leckdo vidí věci jinak, ostatně není novinka. Podobně jako v debatě o režijkách nebo dalších benefitech, kterými nás zaměstnavatel odměňuje.

K režijce můžu třeba říct, že sumu, kterou za celou ČD rodinu zaplatím, určitě za celý rok ani z poloviny neprojezdím. Přesto je pro mě důležitou nadstandardní odměnou a hlavně odznakem určité stavovské příslušnosti.

Ale zpátky k důležitým věcem. Půjdu dřív do důchodu? Uvidíme. 🙂

Detailing

Po jedné z nočních v tomto týdnu jsem už neusnul. Bazén mě nabil neskutečnou energií a já přijel našlapaný a pln elánu domů.

Na dřevo se mi nechtělo, takže jsem se jal leštit vůz. K tomu se možná také někdy vrátím a vypíšu se z lásky a uspokojení, kterou mi přináší detailingová péče o lak vlastního vozu.

Nespěchal jsem. V prvním kroku aktivní pěnou narušit prach, potom vapkou opláchnout. Metodou dvou kýblů pak vůz rukavicí pečlivě umýt a opět čistou vodou opláchnout. Sušícími ručníky potom auto do sucha vytřít. Clay modelínou stáhnout a očistit problémová místa a pak abrazivní podkladovou leštěnkou přichystat karoserii k nanesení vosku s přísadou přírodní Carnauby.

Ručně s pady vše rozleštit, zakonzervovat vosk BSD detailerem. Pak umýt disky, ošetřit světla, vyleštit skla, vyluxovat a jako úplné finále vzít do ruky prachovku a jemně setřít palubní desku.

Škádlení

V okamžiku, kdy jsem držel hůlku s pštrosím peřím v ruce, kolem mě projížděl kamarád v dodávce. Ačkoli byl v pracovním a zjevně ve shonu, musel u mě zastavit. Nevěřícně pozoroval, jak beze spěchu a jako mistr zlehka oprašuji interiér vozu. Četl jsem v jeho očích úvahy o státních zaměstnancích, zlodějích, které jako podnikatel svým stresem živí.

Abych rozproudil debatu, povídám:

“Přijel jsem z bazénu a měl jsem špinavý auto, tak ho dávám trochu do lesku.”

“Hopo, ty ku*vo, bych se chtěl mít jako ty, nekecám!”

Cítil jsem z jeho slov klučičí přátelství.

Jelikož mě neuvěřitelně baví škádlit lidi (admin by vám vyprávěl, kdyby mohl), povídám:

“Ja ti to snad, ty vo*e, ani nebudu říkat, páč bys byl zas vytočenej.”

Zajímavý je, že když komukoli řeknete, že něco víte a nechcete o tom mluvit, povzbudíte jeho zájem o 1000 procent.

“No říkej, dělej. Já sedim, tak to snad se mnou nešvihne,” vyjel na mě.

“Předevčírem už to schválili,” říkám tajuplně, “máme jít dřív do důchodu. Těžký profese, což jsou lidi u dráhy. Po třiceti letech oddělanejch, takže já jdu za pět roků!”

Přál bych vám ten pohled. Slovy nepopsatelný. Jak moc vykulil oči, jak se mu v rysech objevil zmar, závist, úžas, vztek i rezignace. Ani na okamžik o mých slovech nepochyboval. Prostě mi věřil a mě v ten moment potěšilo, že jsem nevyprsknul smíchy.

Ilustrační foto

Ale bylo mi ho líto. Fakt. Jak tam tak seděl, vypadal sklesle a přemítal, že se nevyplatí podnikat a že měl jít k dráze. Proto říkám:

“Ty vo*e, ale já nepudu, dyk je to kravina. Přece nebudu v padesáti celý dny jen plavat a leštit auto. Zvlášť když bude žena chodit do práce. Já si ten odchod určitě protáhnu.”

Zase bych vám přál vidět tu změnu. Napřímil se, souhlasně pokyvoval a zamručel, že to dá rozum, že se to rozumí samosebou. Měl jsem ho na lopatě, stejně zaháčkovaného, jako když dětem říkám pohádku. Byl můj! 😀

“Ještě teda nevím,” dodal jsem, “o kolik, ale snad o rok, možná i o dva.”

Zaplatil bych půl měsíční gáže, mít v ten okamžik kameru. 😀

Jak rychle vzala jeho chabá naděj za své, bylo inspirující, potěšující a zábavné. Vadou na kráse bylo jen to, že už jsem se neudržel a rozesmál se tak, až jsem si musel sednout.

Nakonec odjížděl ale spokojený. Vyznal jsem se mu z faktu, že jsem v práci téměř každý den. A odnesl si i jedno poučení. Jak se někdo nebo něco týká kolejí, je nutné dávat pozor. Prostě být neustále ve střehu!

Komentář: 1

  • Příbuzná vytáčela lidi, kteří na ni měly hemzy o učitelích a volnu ( Vaše paní to tutově zná), když řekla, že se měli líp učit. A se vzbuzením zájmu, když se řekne jen půl pravdy, máte pravdu.😄

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt