Třikrát důchodci

Posledně jsem zmiňoval, že se některé věci mění k lepšímu. Navíc se díky dlouho nepoznaným dvoudenním volnům dramaticky zvyšuje má láska k práci. Začínám do ní zase chodit rád.

Zapsáno: 4. 2. 2023

Těšení samozřejmě střídá i hněv na věci, které se nemění a popíšu je tu jen okrajově. Nejsou úplně podstatné a navíc je zdejší čtenáři dobře znají z dřívějších textů.

Raportka

Když jsem si minulý týden po vydařeném plavču v devět ráno přebíral Žraloka na fírcimře, vyslechl jsem si od kolegy jeho smutek nad závadou. Ač zapsaná do SAP aplikace oprav a urgovaná u strojmistrů, nebyla shledána natolik kritickou, aby někoho donutila jednotku stáhnout z oběhu.

Protože směnu končili též další strojvedoucí, které daná závada vytáčela a měli možnost se s ní v uplynulých týdnech setkat, utvořila se skupinka. Ta jako semknutý celek umožnila hlasité vyjádření názoru na situaci kolem techniky.

Málem jsem si ho nevšimnul. Mumraj kolem vzrušené výměny zážitků poslouchal na návštěvu dorazivší kolega. Ten odešel předloni z elektrického turnusu na zasloužený důchodový odpočinek. Jméno nemusím zmiňovat, ale znalcům pardubických reálií více ozřejmí fakt, že ač mrazivý leden, dorazil penzista na raportku pouze v kraťasech.

Usmíval se a vypadal náramně dobře. Nezdálo se, že by jakkoli strádal. Během chvilky klidu, kdy jsme se všichni nadechovali pro další pokračování proudu nadávek a spílání, vyřkl v klidu a spokojeně:

“Kluci, ne, ne. Po tomhle se mi už vážně vůbec nestýská.”

Došlo mi, že pro spoustu lidí je penze, pokud slouží zdraví, vlastně skvělá a náramná věc.

Stejně jako…

Podobně tomu bylo i u dalšího strojvedoucího na odpočinku, kterého jsme za dva dny na to potkali společně s turnusovým kolegou Martinem v šatně Aquacentra.

To bylo tak. Já měl po tréninku a musel jsem teda valit do práce. Martin zase po noční spadnul z mašiny a spěchal do vody. Důchodce Karel, s poctivě vypracovaným kulatým bříškem, nespěchal naopak vůbec nikam.

Rozvážně se zouval, usmíval se a povídal by s s námi u botníku nejspíš celé dopoledne. Štvalo mě, že jsem se musel spokojit jen s pár frázemi. Vyptal jsem se na ryby, zda berou. Co manželka, jestli nezlobí a jestli chodí plavat pravidelně.

Kolega Martin nás sposlouchal a já si říkal, že setkání tří generací fírů je událost, kterou bych měl zaznamenat.

A nakonec

Třetí důchodcovský zážitek je vlastně špatný. Neměl bych, ale smál jsem se u něj dost.

Jak se imrvére nadává a kritizuje SŽ, tak já, podobně jako u nás, plošné hubování odmítám. Nejen výpravčí, dispečeři, traťováci, zabezpečováci a spousty dalších profesí u kolejí odvádějí každý den dobrou a nepříliš viditelnou práci. Já jejich podíl při ježdění vnímám jako naprosto klíčový a oceňuji jejich roli při pomoci a servisu, kterým mi ulehčují práci.

Tu mě vezmou s posunem až k elektrárně, abych si u pana Wonga v klidu pojedl Osm pokladů s rýží. Jindy vymyslí, jak mě v 28 minutách dostat přes výluku k čerpačce, abych si mimořádně dozbrojil Reginu, neb se jeden nejmenovaný kolega vykvajznul na zbrojení a nechal mi v nádrži pouhý centimetr paliva na celé dopoledne. Zkrátka se snaží, ačkoli jim rekonstrukce a složitosti všemožných přestaveb musí přidělávat vrásky jako nám. Snad se vše podaří dotáhnout, bude to přínosné pro všechny.

Tyto úvahy mi běžely hlavou, když jsem si to naplno sypal přes ukázkově zabezpečený přejezd v Zaječicích. Signalizace a blikající břevna závor. Tady došlo v minulých letech, ještě před instalací zabezpečení, k několika tragickým nehodám, kde zbytečně vyhasly životy lidí při srážce s vlakem.

Co tam ty klacky jsou, jsem při jízdě výrazně klidnější. Nepříjemné asociace, které mi připomínají prožité situace, probouzí jen rozsvícené svíčky u pomníčků blízko kolejí.

Jedu dál, prosmýknu se esíčkem před Orlem, kde bude brzy nová zastávka, a vletím jak velká voda do Slatiňan, odkud s dvouminutovým zdržením pálím k Chrudimi.

Valím, co to jen jde a na dlouhatánské rovince mířím k přejezdu, kde byl kdysi zmiňovaný lom kolejnice. Jedu stovkou a vidím padající šraňky.

Ve vzdálenosti cca 200 metrů k přejezdu najednou vidím postavu v červené bundě s bílými vlasy. Vůbec nedbá faktu, že se s vlakem blíží jeho veličenstvo Hopa I. Naopak se ohýbá pod břevno, aby stihla přejít ještě před mým průjezdem.

Houkal jsem tak, až lidem v okolních domech drnčely tabulky v oknech a poklidné ticho fírovské kabiny protnul jadrný výkřik.

“Kur*a! Bábo jedna posr*ná!!!” neb jsem zpozoroval, že chodcem jest žena.

Ta, snad aby se ospravedlnila, zastavila na druhé straně kolejí, otočila se obličejem k jednotce a přátelsky mi zamávala na pozdrav. Fakt, že jsem ve zhruba půlsekundovém záblesku během průjezdu identifikoval loni do důchodu zmizivší milovanou a skvělou vlakvedoucí Soňu, s kterou jsem odvozil desítky vlaků ve společném dresu, nepatrně otupil můj spravedlivý hněv.

A navíc…

Neměl jsem s sebou kameru, neboť jídlo na dva dny vyplnilo bezezbytku každý kout v batohu. Snad i proto jsem další den, abych odčinil svůj prohřešek, při odjezdu na Borohrádek, zaznamenal aspoň na telefon úkon, který je už málokde k vidění.

Zažili ho všichni výše zmiňovaní, nyní již odpočívající kolegové. Třeba jim jeho připomenutí udělá radost.