Rozhovor (1) – policista

R

Úvod

V rámci osvěty budu občas a nepravidelně přinášet rozhovory se zajímavými lidmi od kolejí. Formát povídání bude odlišný od vyžehlené komunikace z časopisu. Nebudu se bát zeptat konkrétně a také nekorektně. Mám za to, že podobné dialogy můžou přinést jiné pohledy, poznatky a také zajímavosti.

Z policisty strojvedoucím

Před dvěma lety k nám nastoupil do zácviku na strojvedoucího nový klučina. Stáří 31 let, přišel od Policie ČR. Měl jsem s ním v začátcích několik zácvikových a školicích jízd. Ještě předtím, než skládal ZOZ zkoušku. Na mé záludné otázky odpovídal prakticky bez záváhání správně, což jsem zatím u nikoho ze zacvikantů nezažil. Až mě tím vytáčel. 🙂

Působil skromně, byl velmi přátelský a ukazoval jasný zájem o tuhle profesi. K samotnému ježdění v praxi jen tolik, že měl ovládání během krátké chvíle okamžitě v ruce. Popravdě jsem ho neměl moc co učit. Teď už jezdí delší čas sám a svým přístupem a osobností bourá všeobecné klišé o hloupých policajtech.

Požádal jsem ho, zda by čtenářům Strojvedoucího prostřednictvím rozhovoru zodpověděl pár otázek. Ochotně souhlasil.

Ptám se:
“Nejprve se zeptám na nějaké úvodní věci, taková omáčka. Řekni čtenářům, jak se jmenuješ.”

“Jsem Petr.”

“To je moc hezký jméno! Náhodou se taky tak jmenuju.”

“To vim, ty vole!” směje se.

“Dobře! Je pravda, že jsi od Policie ČR odešel na vlastní žádost, protože jsi tam nemohl beztrestně mlátit lidi, a tak je chceš aspoň přejíždět vlakem?”

Už se nesměje. Pokračuju:
“To byla sranda, ať víš, o jaký druh rozhovoru půjde. Jak jsi vůbec přišel na to, že chceš být strojvedoucí?”

“Při několika policejních zásazích u vlaků jsem začal vnímat drážní svět trochu jinak. Přistihnul jsem se, že mě velmi zajímá technika, takže jsem oslovil kamaráda ze základky, který už je strojvedoucím – ahoj, Lukáši! – a ptal se ho na celý proces. Byl jsem udiven, že na tuhle profesi není nutná speciální škola, což jsem si vždycky myslel. Ale že stačí roční kurz. A ten nejen, že neplatíš, ale ještě během něj dostáváš plat. Díky tomu, že mi kamarád vysvětlil vše potřebné, tedy nejen výcvik, ale například také systém směn nebo kde a jak budu jezdit, jsem nešel do neznáma. Přišlo mi to prostě velmi lákavé tuhle profesi dělat.”

“Jasně. A proč jsi vůbec od Policie odešel? Zajímá mě mechanismus rozhodutí, co k tomu přispělo? Přecijen je to docela velký skok do neznáma. Navíc dospělej chlap. Přemlouval tě někdo od sboru, ať zůstaneš?”

“Měl jsem odslouženo devět let, doma manželku s malým dítětem. Už jsem netoužil po nočním handrkování s opilcema v restauracích. Vymizelo prvotní nadšení a kouzlo. U policejní práce značné riziko, jsi jednou nohou v průšvihu. K přemlouvání od nadřízených vůbec nedošlo. Vlastně mi při výpovědi říkali, že nemají možnost mi nic lepšího nabídnout. Takže jsem odcházel úplně v klidu.”

“A co tě na strojvůdcování překvapilo?” ptám se dál.

“Ta práce je opravdu pestrá, vůbec to není jen o mačkání živáku, i když se mě na to mimochodem skoro každý ptá. Vyhovuje mi i svoboda, volnost, že jsi svým pánem. A v neposlední řadě mám pracoviště pět minut od domu. Směny, noční, to všechno je podobné jako u Policie.

“Dokážeš si představit, že u toho vydržíš do důchodu? Neokoukalo se ti to?”

“A tobě?” otáčí dotaz.

“Ptám se já, ale neokoukalo. Baví mě to stále fakt jako první den.”

“Mám to stejně. Jasně, jsou dny, kdy mě něco vytočí, ale je jich minimum. Převládá spokojenost.”

“A když tě přeci něco štve, co je to nejčastěji?”

“Deptá mě stav techniky, přerušené směny, málo volna. Jsem hodně hodin v práci.”

“Doporučil bys tuhle profesi i lidem, kteří nemají s dráhou nic společného, podobně jako ty? Připadala ti třeba škola extrémně složitá?”

“Popravdě ani ne. Bavilo mě to.”

“Co kolegové a nadřízení? Dával ti kromě mě někdo najevo, že jsi nováček a zobák, co nic neumí? Informace, že jsem tě šikanoval, zůstane jen mezi náma!”

“Kolegové i nadřízení super, žádné špatné pocity tu nemám.”

“Hele, a možná máš teď taky víc peněz, co?”

“Mám, no, spoustu! Nevím, co s nima!” směje se. A ptá se tiše: “Řekl jsem to takhle správně, jo?” (smích)

Spiklenecky přikyvuju.

“A poslední otázka – nestýská se ti po tom, žes mohl v uniformě někomu klidně napálit pěstí?”

“To ne, ale když se ptáš a jsi po ruce…” (v tváři mu čtu zamyšlení)

“Díky za rozhovor. Už musím!”

2 komentáře

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt