Asi jako u každé podobné profese, i v životě fíry jsou občas šichty, které nestojí za nic.
Mám rozpis, z kterého dopředu vím, kdy půjdu do práce, jaké vlaky budu vozit, v jaký čas nastoupím, kde budu případně spát, a na jak dlouho mi práci přeruší v případě, že žádný vlak nejede. Přerušení se nepočítá do časové normy, což každého fíru nehorázně štve a způsobuje, že měsíčně musí být v zaměstnání většinou o dva pracovní dny navíc, aby splnil předepsaný počet odpracovaných hodin.
Mou neoblíbenou směnu objevím v rozpisu obvykle tak týden dopředu. Mám ji uloženou někde vzadu v hlavě a snažím se na ni nemyslet. Čím víc se blíží, tím palčivěji si uvědomuju, že není vyhnutí a svedem boj – kdo s koho. Ještě poslední den předtím, než na ni nastoupím, koukám toužebně do rozpisu, jestli se třeba náhodou něco nezměnilo. Jestli jsem se třeba jen předtím nespletl. Naivita level 1001.
Na směnu nastupuji ve 2:05 ráno v Pardubicích. To znamená budíka na 1:30h a v 1:40 už musím sedět v autě. Člověk je pak na depu úplně sám. Nikde ani noha. Zvláštní pocit; nejde o strach, jen je všechno takové pusté a smutné. Protože šetříme, musím sám prohlédnout a nachystat dvě Regionovy. Zatopit je, udělat kompletní zkoušku brzd a provést celkem přes 100 úkonů, než může vlak vyjet. Obě jednotky řídím sám díky kabelu, kterým jsou stroje spojeny. Všechno tohle chystání by bylo výrazně rychlejší, kdyby byl k dispozici někdo k ruce. Ale není. Přeskakuje se sem a tam a hlavně neexistuje na cokoliv zapomenout, protože jinak mašinky prostě nejezdí.
Ten čas na přípravu je docela napnutý. Žádný kafíčko a nohy nahoře. Je nutné si v praxi vymakat tzv. kolečko, což je obrat, kterým popisuji posloupnost jednotlivých úkonů ve správném pořadí, aby si člověk dokázal vše zapamatovat a zbytečně se nenaběhal víc, než je potřeba.
Pak si také sám a správně postavím výhybky, objednám u stavědla z depa na vlak a dorazím do peronu, kde už čeká vlakvedoucí. V další cestě pokračujeme spolu, nastupují první cestující, odjezd ve 3:47.
Přiznám se, že je pro mě úplně nejhorší jen první zazvonění budíku. Jak už člověk vyskočí, dokáže si i v tenhle brutální a nepříjemný čas najít pozitiva. Sedám do auta a už se raduju, jak mi LEDky pěkně svítí na cestu.
U depa je volné místo k parkování pod přístřeškem. Regionovy jsou ještě trochu teplé, takže v nich zůstal i vzduch, a vše stihnu ještě rychleji. Čas 2:47h a mám skoro vše hotovo.
Taky vlakvedoucí Zuzka dodá radost, páč se nemračí a je s ní legrace. Ve Žďárci mám asi 50 minut, nikde nikdo, mám s sebou polštářek a můžu se na půl hodiny natáhnout. Okamžitě usnu.
Potom ještě otočím dva vláčky nahoru a dolů, a jdu kolem desáté hodiny domů. Když už jsem ve městě, skočím si zaplavat a tradá domů.
Obvykle to celkem uteče. A nakonec to není tak hrozné. Hlavně mě podobná věc potká zase až za měsíc a půl. Čili se dokážu poměrně rychle oklepat a zapomenout, jak nerad v tenhle čas vstávám. Jinak směny noční, odpolední nebo konce v 1:30 ráno – ty mi tolik nevadí. Ale nástup ve 2:05, uprostřed noci, je zlo v čiré podobě. Alespoň pro mě. 😀