Bude vůbec někdo dělat?

Stále ještě je prvotním posláním mého psaní a snažení, které mi admin pracně rediguje a polidšťuje, předávání radosti z práce, kterou u kolejí mohu vykonávat.

Zapsáno: 30. 5. 2025

Už dávno jsem pochopil nutný koloběh věcí. Funguje na bázi: dlouho něco dáváš a možná, třeba časem, něco málo dostaneš. Zvykl jsem si na tenhle nerovný deal se skřípěním zubů, neboť bych ve své prosté mysli spíše uvítal, že budu dostávat. A meximálně sem tam na oplátku upustím drobek od úst, z výchovou vštěpovaného a v žádném případě přirozeného altruismu.

To odměňování, abych byl upřímný, teď v současné době velmi výrazně převažuje.

Je super zažívat dobu, kdy máme u ČD v Pardubicích zase plný stav strojvedoucích a můžeme si tedy pečlivě vybírat kandidáty, které do našich řad přijmeme. Současní noví kolegové, jichž jsem poznal a měl možnost snad alespoň trochu ovlivnit svým pozitivním přístupem, jsou snad dobrým příkladem úspěšné rekvalifikace a jedná se o vcelku různorodý mix povah, věku i předpokladů. Mám z nich doopravdy radost.

Jedna věc je u nich společná. Vidím jiskru a chuť. Podobnou té mé, bez nejmenších pochybností jsou ve svém postupu novým zaměstnáním velmi a příkladně úspěšní. Nejedná se ovšem v žádném případě o zachmuřené a nedůtklivé jedince. Velmi dobře snáší nemilosrdné škádlení i ostrou ironii, kterou je častuji v rámci zocelování, čímž je připravuju na další kariérní postup. Jsou už dospělí a musí tedy zvládnout snášet rány, které naše profese přináší. Nejde to ovšem aplikovat na každého.

Študent

Psal jsem o tom už kdysi. Ukazujeme žákům a studentům, co děláme. Ti snad v budoucnu nastoupí do našich řad a okysličí železniční krev generační obměnou. V úterý jsem měl v rámci poznání profese na návštěvě v lokomotivě studenta železniční školy v České Třebové. Milý, mladý kluk. Líbilo se mi, že byl, překvapivě s ohledem k věku 17 let, dobře v obraze. Vypíchnu jen to nejzásadnější.

V rámci praxe prý jsou ještě v dílnách, kde to prý není věru žádná zábava. Na škole je prý jen asi devět holek, u nich ve třídě ani jedna. Hoch si dělá řidičák, autoškolní povoz Kia Stonic. Přijde mu na učení docela velké. Je z Českých Libchav a že už na škole vyjadřuje zájem o ně samotné dopravce Radim. ČD jim nabízí možnost udělat si licenci. Režijku od dráhy už nemají, prý je to kvůli úsporám. Jesli bude fíra, ještě neví. Zdá se mu to jako odpovědná a náročná práce.

Vyprávěl jsem mu tedy pravdivý příběh, že vysněná práce v kanclu s kilem čistýho, optickým internetem a služebním autem může mnohdy generovat stres a tlak větší, než je ježdění vlakem. Kde se člověk může, například v Chocni, kdy nás předjíždí rychlík a čekáme, zdarma kochat pohledem na pohledné cestující. A že mám spoustu kolegů, kteří k nám z open spacu utekli, aby si tuhle práci, kdy jsme pěkně sami v kabině a nikdo za námi nemůže, zamilovali.

Hoch pokyvoval, že zaslechl o podobných příkladech. Potěšilo mě, jak si notujeme. Poprosil mě, jestli nemusí až do Třebové, že ráno vstával už v 5:05 a je docela unavený. To jsem samozřejmě dobře chápal. Kdy jsem vstával já sám, jsem taktně zamlčel.

Abych nevyzněl, že se mu směju – vůbec, byl moc fajn. Opravdu jsou jiní, než jsme bývali my, ale beznaděj jsem při vyprávění s ním určitě necítil. Měl zdravé sebevědomí, vyzařoval klid a určitou pevnost v názorech.

Co mě naopak zarazilo, bylo jeho sdělení, kdy ho nějaký z našich kolegů odmítl vzít. Že ho prý papír nezajímá a že nemá na mlaďáky náladu. Diplomaticky jsem mu vysvětloval, že jako má ve škole oblíbené učitele nebo spolužáky, může mít i někoho, kdo zcela v pohodě není a je třeba mrzutý či otrávený. Ale že takových lidí je u dráhy poskrovnu. Asi jen dva a zrovna měl kliku, že padnul na jednoho z nich.

Rozloučili jsme se, já to otočil do Kolína, do Pardubic a spadnul jsem z lokotky a pelášil domů. Den plný dojmů pro mě ještě zdaleka neskončil.

Trumpeta

Můj mladej má debaty ve škole o budoucím zaměstnání. Ví, že nechce být strojvedoucím. Ptali se jich v rámci diskuze a rozvoje komunikačních dovedností, kolik mají kapesný, jestli choděj na brigády, jestli si uvědomují, že peníze vznikají prací atp. Kluk povídá, že si vydělává animacema na YouTube, že je to strašně pracný a trvá to, ale že je to poměrně lukrativní, obvzlášť, když prodává. Kanál roste a má sledující z celého světa. Využívá reklamní bloky za dolary, což po přepočtu samozřejmě nese.

Jeho dobrej kámoš Fanda, co s ním sedí v lavici, hraje na trubku. Denně trénuje, deset let do toho fouká. Zlepšuje dovednosti v ZUŠce. Ten chodí hrát s tátou po pohřbech. Kačky z toho jsou prej příjemný. Nejčastěji za funus vydělá 300-500. Je to ovšem nepravidelný a nedá se odhadnout, kolik bude měsíční příjem. Pochopil ovšem už teď, že čím víc lidí umře, tím je to pro něj lepší!

Z celý třídy si teda v osmičce vydělávají jen oni dva. Ptal jsem se juniora, jestli už mají holky OF. Že bych jim nějakou korunou na rozjezd přispěl. Prý zatím ne. 😀 A co ví, tak ani paní učitelka.

Zamrzelo mě to, ale využil jsem jeho otevřenosti a zeptal se, zda je u něj v ročníku někdo, kdo touží stát se železničářem. Prý ne, tenhle obor je v očích mladých zcela mimo zorné pole.

Trápí mě to, ovšem s poťouchlým kalkulem to zároveň nám, postarším, nepohledným a plešatým kolejovým dělníkům, dává jistou naději. Že nás, pokud zdraví dovolí, nikdo do předčasného důchodu nebo do starého železa hned tak nevyžene.

Zaplať pánbůh! 🙂

Ilustrační foto: lucas Favre / Unsplash