Občas se zmiňuji o rozdílech současnosti proti dobám, které dávno odvál čas. Kontrast, který mi v určitých situacích připomíná mou vlastní cestu po kolejích, je velmi zajímavý. Možná by stálo za to podělit se o vjemy, kterých jsem občas svědkem.
Na praxi k nám dochází studenti. V rámci praktického výcviku mají možnost, mimo jiných pracovišť, vidět na určených vlacích krásu našeho povolání ze stanoviště lokomotivy. Jejich přítomnost je předem avizovaná. Jsou vybaveni zmocněním a povolením. Na oprávněnost vstupu se dbá.
Strojmistr si telefonicky ověřil, že jsem zpraven o jejich jízdě a posléze dorazili dva kluci, odhadem osmnáctiletí.
Praxe
“Dobrý den, můžeme dál?” ozvalo se po zaklepání na dveře stanoviště.
“Ahoj kluci. Jasně, pojďte dál. Papíry máte? Ať si to zkontroluju a podepíšu…”
“Tyjo, tady máte dost místa,” rozhlíží se.
Čas odjezdu, barva, výzva, jedeme.
Hlídal jsem se, abych se nezeptal, co škola. Sám si pamatuju, jak moc mi tahle otázka vadila. Asi po půlhodině jízdy ale hovor váznul, tak jsem podlehl nutkání zeptat se napřímo.
“Tak co, kluci, hezký je fírování, ne? To by se vám líbilo, co? Pěkná, nová jednotka, dobrý kačky, panoramata. Budou z vás kolegové, zkusíte to?”
Rozpačité pohledy…
“Jako neurazte se, ale já určitě ne. Zdá se mi to takový monotónní, žádná velká zábava. Vlastně dost nuda,” osmělil se první.
“Ani já vás nepotěším,” dodal druhý. “Slyšel jsem, že vstáváte i v 5 ráno. Nebo že jezdíte i v sobotu nebo v noci. Tohle já v životě dělat nechci. Mám to vymyšlené jinak.”
“Jo, někdy to nuda je. Vstávání může bejt otrava, souhlasím. Ale jinak je ta práce hezká. Dělám ji rád i po těch letech, pořád se na ni těším. Myslím, že podobný štěstí každej nemá,” povídám. Asi zbytečně.
Dojeli jsme. Kluci poděkovali za svezení. Nezlobil jsem se, spíš jsem si překvapeně uvědomil, že ne každému se fírování může zdát tak bezva jako mně. A trošku jsem jim záviděl sebevědomí a rozhodnost stanoviska – tohle já dělat nechci.
Nováček
Minulý týden jsem vyslechl zážitek zkušeného kolegy, kterému přidělili nováčka na pasivní zácvik. Ještě před kurzem strojvedoucího. Představoval jsem si, co by s ním asi po jím vyřčených slovech udělali starší kolegové z dob parních mašin.
Nováčci už teď chodí v civilu. Nenavštěvují dílny a mašinu znají jedině z obrázků. Kolega mu teda nabízí:
“Heleď, já si to jdu prohlídnout, než pojedem. Pojď, ukážu ti, kde co je, kam se co dává, kde se leje olej, kam se sype písek, ať aspoň trochu víš.”
Nováček strojvedoucího v přípravě, s očima nalepenýma k mobilu, odvětil:
“Nene, díky. To teď nepotřebuju. Nechci se tím zatěžovat, to nám řeknou až v kurzu.”
Ilustrační foto: Clem Onojeghuo / Unsplash
Šokovala mě ta míra “mámvpi*ismu”, kterou drzý adjunkt s ledovým klidem předvedl. Nevím, jak bych reagoval na místě kolegy. Asi bych se neudržel.
Myslím, že dřívější trnitá cesta, kdy člověk prošel dílny, zkoušky, pomocničil, dělal topíráka, zálohu, pak zkoušel lokálku, osobáky a poté se dostal narychlíky rychlíky, dávala větší smysl. Kariérní posun a profesní růst nebyl snadný ani rychlý. Člověk si ho musel tak trochu “zasloužit” a předvést nějakou pořádnou práci. V mých očích to bylo správně.
Nevolám po starých pořádcích. Vím, že nejsou lidi a doba se změnila. Ale jsou všechny změny k lepšímu?
Nevím.
Ráda dělám zacviky a dělím se o své zkušenosti, a většina mych novych kolegů byla spíše nadšená a stejne tak i ti studenti. Ale tento trend “nezájmu” jde i tak dost cítit. Mrzi mě to že takoví se tady vubec hlásí, s úrovní a zájmem lidí klesa i úroveň dráhy. Vzdy me velmi potěší kdyz prijde nekdi s opravdovym zajmen , srdcař takove lidi tu potřebujemee, jenze tren je opačný, i ten system kdy na dílnu se chodi na dva dny je výsměch…
Toto se mě týká. Vloni jsem se rozhodl, že půjdu jezdit. Bohužel to nemám tak lehké. Musím si napřed doplnit potřebné vzdělání. Ty kluky pochopím, ale nezájem zácvikanta? Co bych za to dal, kdybych už mohl být alespoň v pasivním zácviku. Shodou okolností komentář píšu 15 minut před další zkoušku ve škole…
Je to smutný, možná, že by se chudáci nudili…
Jsem na konci aktivního zácviku a brzy mě čeká závěrečná zkouška. Práce je to nádherná. Ale to člověk musí jezdit na trati a s pěknýma novýma mašinkama. Ty starý bangle na posunu moc člověka nebaví a je rozdíl chodit z mašinky čistej nebo zadělanej od oleje a nahluchlej🙂 Bohužel jsem zjistil, že ty brzké ranní a nepravidelné nástupy mě totálně ničí. Ze začátku to šlo zvládnout, ale postupně tak nějak zjišťuju, že to moc nedávám a vážně nevím, jak to bude do budoucna. Respekt těm, kterým nevadí šichty od 2 nebo 3 ráno. Kdo tohle zvládne, bude tu práci mít rád. Já jsem po nich ale úplně rozbouranej a doma se pak nezmůžu vůbec na nic. Smůla, že závazek jsem nepodepisoval o dost později než po dvou klidných šichtách a dílně. I když je ta práce skutečně hezká, tenhle problém je pro mě dost zásadní. Možná, kdyby mi netáhlo na čtyřicet..
Tož ahoj,
u nás na východě, když někdo fakt nechce a nemá zájem, tak nemá šanci zvládnout zkoušky. Je to náročný, ale asi je to potřeba. Sám jsem na to dva Romy zpátky přišel, ale já jsem teda chtěl a snažil jsem se úplně od začátku.
Šťastnou cestu!
Tak to prostě je… nechci se nad nikoho povyšovat,je prostě jiná doba.. zašpinit se není v módě a vše nejlépe vyřešit s mobilem v ruce a v teple..ale to mladá generace nechce pochopit,a v provozu to takhle jaksi nejde. Oni pravda narozdíl odemne mají denní kontakt s pc technikou a elektronikou v malíku,což zase mě rozčiluje.. já raději tu “bangli” než jednotku nacpanou elektronikou,s věčným klapáním do displejů což mě vytáčí… Vyškolila mě generace odkojená párou a generace která si musela vše projít postupně a praktické zkušenosti a znalosti prostě osvojit,neexistovalo jít někam přímo po zkouškách..Takže posun,menší vlaky,nějaký ten manipulák,osobáček,pak x let letmo na všem a už i nějaký ten rychlík za odměnu.. Jsem rád že jsem tím prošel, nové kolegy spíš lituju..
Hopo, jak pises: “Nevolám po starých pořádcích. Vím, že nejsou lidi a doba se změnila. Ale jsou všechny změny k lepšímu?”
Vzdycky si rikam, ze ne kazdy vyvoj je smerem kupredu ;-). A neboj, dnesni mladi uz “rukama” robit nebudou.
Drz se!
Nedávno jsem narazil na blog novopečené slečny (paní?) strojvedoucí, která zjevně nebyla praštěná kolejnicí jak asi my všichni tady, ale prostě se jí stalo, že jí místo fíry nabídli. Má na blogu spoustu postřehů o tom, jak školení vypadá – a mě hrozně zaujalo, že dráhy dovedou asi docela dobře vyškolit i někoho, kdo od dětství nechodil aspoň pozorovat vláčky. Ale slečnu to viditelně chytlo. (Talent plodí nadšení a asi to platí i naopak…)
https://strojvedouci.eva-moto.com/2020/06/od-masin-k-masinam/
V mém oboru (IT, programování, mikroelektronika) je to jiné – síla firem naučit “člověka z ulice” složitý obor moc velká není a kdo jako děcko nebastlil, nemá spoustu praktických zkušeností, nikdy nedožene předek maratonu. Něco se snažíme dohnat nějakými vzdělávacími programy, ale je to trochu marný. Nebo na to prostě nemají (nadání a tedy i chuť?)!
Na druhou stranu je toto moje – i Hopovo – pozorování možná následkem stejného jevu: nemá talent => nemá zájem, nedaří se mu vše přirozeně, cítí to jako nudu a možná dokonce sám poznává, že to není práce pro něj a třeba ho bude bavit něco úplně jiného, co si nikdo z nás nedovede přestavit. Jenom už je dost asertivní, že to řekne. Cítí, že potřebuje hledat a přeju, ať najde místečko, kde bude šťastný a společensky užitečný…
Heleď, tohle co píšeš je velká pravda. Jsem vděčný za postřehy, které mi umožní nahlížet na věci jinou optikou. Ať je to jak chce, kolem mne je tolik strojvůdcovských nových tváří z jiných (nedrážních) oborů-bankéř, voják, technik, šéf týmu vývojářů, policista a ty kluci jsou opravdu dobří. Když se jim podařilo složit zkoušky, dívám se jim i dál moc rád pod ruce, poslouchám jejich trápení, úspěchy, nervy a vidím, jak se jim z toho původně neznámého světa rodí chuť, láska a vášeň a také ochota udělat něco navíc. Rostou. Nedělají profesi jenom pro peníze.
Tahle cesta a šance, kterou ČD podnik uchazečům umožňuje je prostě v téhle mizerné době jednoznačně správná cesta.
Jee, děkuji za zmínku a jsem ráda, že se mé postřehy líbí 😉, ale zpět k tématu… Musím říct, že mě osobně to chytlo a v zácviku jsem se snažila pochytit co nejvíc, protože jsem si říkala, že to je potřeba právě vzledem k tomu, že nic nevim a rychlejšímu zácviku, než býval, ale taky není dobrý, když některý starší kolega dává najevo, jaký jsme rychlokvašky, protože za nich to bylo jinak… my si takový pravidla nevymysleli.. Ale asi každá doba má své… Taky už jsem měla i nějaký záškol a jsem ráda, že zatím přišli nadšenci a kluci co měli zájem…
Je to jednoduchá matematika:
1.) nejsou lidi
2.) nie je to atraktívne povolanie (obrovská zodpovednosť, nízky plat, vražedné pracovné doby a podmienky…)
Keby fíra mal taký plat ako atestovaný lekár alebo pilot, celkom určite by sa hlásilo dosť ľudí a boli by ochotní chodiť aj kolenačky, aby si vybojovali pracovné miesto. Nič iné za tým netreba hľadať.
Zdravím…
S mobily je to těžší, než jen, že lidé bývali dříve více v přítomnosti. Nebyli, byli třeba bez fixu na kladný podnět, který si nenašli ani jinde, ani v nitru, a tedy více škodliví a destruktivní, čekajíc u okna kdo jde dom apod. 🙂 Ale ti, co obecně za něco stojí z hlediska sebekultivace (na které se dá zapracovat) oproti těm prvním, často na mobilu hledají v čem to jedou, co kdo použil za výraz, jsou rádi, že si můžou hned jako ve slovníku listovat internetem. Že je někdo hodně flegmatický se nerozbije nepřiměřeným duševním nebo fyzickým násilím a strohostí, nepracováním s tím, co je. Ty světy dvou lidí se musí vzájemně chápat, včetně té hyperadaptace na ťukání do displeje, někdo je v tom opravdu fascinujícně rychlý.:P Prostě každý má svá postižení. Tak asi to chce s nimi udělat efektivní proces nebo něco občas nechat taky být. 😀 Tímto nepodporují sousedské řízení provozu:D
Není plausibilní, když se po sobě řadoví pracovníci vozí a výcvik je gumácký jak u dvou Rimmerů. Měli by se vzájemně podporovat a nenechat se rozptylovat “problémy umouněných”, které vedení potenciálně vítá s tím, že už nebudete mít energii na vyjednávání nějakých lepších podmínek pro vlastní práci. Navíc výkon se dá schematickou hrubou reakcí jakž takž podpořit u zdravých manuálně pracujících, ale u duševních prací tato motivace nefunguje a dokonce není udržitelná. Důraznost není snaha vyvolat strach, člověk s internalizovanou motivací na pedagogický důraz bude reagovat s násobící se pozitivní zpětnou vazbou.
Je třeba to odlišit. Stejně tak to, že někomu něco vysvetluji, ze mě nedělá boha. To platí i pro školitele v kancelářích. Že pozdravuji 🙂
Moje zkušenost je taková, že jak se osekává školení strojvedoucích, tak se pravděpodobně osekalo školení a příprava ostatních profesí, dále se o dobré lidi asi ochudilo i DVI (povýšení, důchod) a zácvikáři ze dvou třetin času/lidí vůbec neřeší, co by měli. Jsou sice fajn, ale asi se bojí rozptýlení, ti horší se nevěnují greenhornovi s nějakou výmluvou nebo jsou nějací zaprdlí, meditace a krystaly asi nepomohly.
Že někdo nechce jít koukat na sypání písku, protože se tím nechce zatěžovat, je psychologicky jasně indoktrinovaná mantra Českých drah a jiných firem až po střední školy, kterou sama nesnáším a je to jeden z důvodu k výpovědi- nechci dělat hezkou práci nezodpovědně a se stresem a výčitkami. Jinak teda školení se neuvěřitelně vlekla hlavně při probírání formou četby prezentace o tarifu. Přišla jsem si jako ve škole v dějepisu, kde se nikdy nestihlo dobrat 20. a 21. Století… “však to si přečtěte, však to nemusíte umět, však ids nebudou na zkoušce, ale musíme je probrat i včetně Zlínského kraje”, slimáčí tempo.
Jsem jinak odolná povaha, ale tohle a ještě sledování Osudových okamžiků mne nalomilo, navíc v této práci jde čím dál méně o dopravu (vlakvedoucí).
U ČD vlakv./prův. opravdu SV i zacviky nebo lidi na DVI často nikoliv z provozu a s velkými psychologickými obtížemi filtrují “co se mají lidé učit, čím se zatěžovat, jaké podružnosti neřešit”. A člověka zasypávají desítkami minut osobních historek nebo toho, co řešili na odboru pro přepravu vozíčkářů, “podružnostmi” které mají psychologicky pomáhat, navíc je shora jakýsi befel skákat při školení z jednoho na druhé (což se nelíbí ani školícím), ale často je “instrukce ke konání při přepravě kozy/mimořádné události, bezpečnostní incidenty” králičí nora, která nemá s provozem v dlouhodobém měřítku mnoho společného.
Ad toto- také se docela řeší, co všechno se bere jako bezpečnostní incident, zřejmě kvůli pojišťovně.
Z mého pohledu kvůli pojišťovně je i výpravčí oproti strojvedoucím zvýhodněn.
Co je mobil oproti tomuto – každé školení a tzv konzultace končily o 2 až 3 hodiny dříve, každou ¾ hodiny ¼ přestávka. Dotazy nevítány.
Školitelka (nomen omen) četla z prezentace s chybami, při dotazu se strašně naštvala jako nějaké zraněné zvířátko a odešla na 20 minut pryč. Kolega si totiž pro jistotu po spatření předchozích chyb už předtím prohlížel procesní listy a tarif aj.
Dále bych jako nespokojená schovanka Českých drah uvedla, že po te scénce školitelky, kterou jsem se snažila také naprosto neutrálně a zdrženlivě moderovat (no všichni jsme si přišli, že “něco odsereme”), nechápu, kde se to vzalo… jsem další týden nebyla v rozpisech, nikdo mi ani neřekl, že nebudu mít směnu, přitom mě šlo přiřadit k někomu na vlaku prostě… Tak to nevím, co komando dělalo nebo mělo za úkol.
Upřímně, já jsem raději vyklidila pole, bohužel nemůžu sdílet všechny detaily personálních tahanic.
Profese krásná, ale je to bohužel o lidech.