Chlapské postesknutí

Občas se mi stýská po časech, které už dávno upadly v zapomnění.

Zapsáno: 25. 3. 2023

Tenhle text mi na mysl vytanul nějak automaticky, když jsem si mohl přečíst otevřený dopis, který se objevil v depu na nástěnce.

Abych měl klid a doma nebyl zatěžován zbytečnou prací, by se mi líbilo. Moc.

Nemám

Manželka opětovně před časem odjela s třídou na školu v přírodě, čímž mi na bedra neomaleně naložila celou domácnost. Ačkoli jsem sám v tyto dny chodil do práce, čekala mě po návratu od kolejí další šichta – vytváření pokrmů, mytí nádobí a plnění domácích úkolů.

Trochu se tu možná shodím, když přiznám, že určitá zákoutí synova učiva ČJ pro 6. třídu jsou pro mě naprostá španělská vesnice. Dobře rozumím tlaku podobně naladěných rodičů, kteří razí tezi, že úkoly doma děti zbytečně zatěžují. Při čtení podobných textů se podivuji, kdo všechno je v dnešní době odborník a komentátor. Myslím, že nejde ani tak o děti. Spíš se bude jednat o pohodlnost rodičů a fakt, že ne každý touží v reálu vidět zásadní tupost svých ratolestí. Takovým se zdá mazané, delegovat neoblíbený úkon na někoho jiného.

Sám jsem v takovém konání mistr! Věci, které mě nebaví, dělám strašně nerad. Trápím se u nich, vyplakávám potoky slz a činím je s naprosto zásadní a neuvěřitelnou nechutí. Navíc je mi nad slunce jasné, že ženy jsou ke spoustě věcí geneticky vybaveny mnohem lépe než chlap. Hlavně potom u výchovy nebo vzdělávání dětí.

Když si čtu záměrně provokativní feministické texty prosazující progresivistické metody, jakožto i zcela tendenční a útočné argumenty, děkuji pánu bohu, že se žádný z výše zmíněných nesmyslů neaplikuje u nás doma.

Mám rád tu prapůvodní dělbu rolí, která je osvědčená, spolehlivá a jednoznačně správná. Těším se, že podobné “nastavení” mohu předat i svým dětem. I když tady musím občas, v duchu novátorských školních metod, slevovat z původně tvrdého a jasného nastavení, které jsem vždy nemilosrdně zastával.

Starosti

Každý pátek odpoledne vozím dcerku na gymnastiku. Společně s námi v autě cestuje o rok starší romská holčička ze vsi, kterou naložím u domu, neboť by se jinak do města za sportem dostávala těžko. Na cestě nám hraje Karel Gott, kterého holky milují a při jeho hitovkách s nimi rozmlouvám. Vyptávám se jich na různé zajímavosti. Dozvídám se spoustu mouder a myšlenkových pochodů, které mi pomáhají pochopit ženské uvažování. To je mi, ač ho celý život poctivě zkoumám, stále velkou záhadou.

Dcerka mi povídá:

“To byl dneska parádní den. Jsem fakt ráda holka, je příjemný, když o mě mají kluci zájem… Mám teďkons tři kluky!”

“Jak jako tři?” reaguji otcovsky s lehkým vyděšením. “Dyť jsi měla jen jednoho, ne?”

“Jo, toho mám furt. Erik. S ním chodím ven. Ale teď je tu nově ještě Radim. není tak hezkej, ovšem je s ním velká sranda, krásně se s ním povídá, hrozně se nasmějeme. No a teď se snaží ještě David. Ten snad úplně nejvíc, co jsem zažila. Ten je navíc bohatej, dává mi sladkosti, zve mě na kafe, s ním bych se měla asi dobře, myslím,” protáhne zasněně poslední slovo.

Než jí stihnu cokoliv říct, ozve se malá Žanetka, která nechce zůstat pozadu:

“Se mi taky líbí jeden kluk. Je to teda můj bratranec, ale je moc hezkej.”

Udržel jsem samozřejmě formu, ačkoli mi v hlavě seply všechny rutinní výstražné alerty, které jsem za dlouhé roky četby všemožně nekorektních diskuzí nasbíral. Raději jsem hovor převedl na neutrální a bezpečnou půdu.

“Tyjo, to se teda máte. Já už jsem si jednu holku vybral – mamku. Ta je, myslím, úplně nejlepší. Ale vy to máte dobrý, budete si moct z kluků vybírat, protože když jste takhle sportovní a usměvavý a hezky se s váma povídá, žádnej chlap neodolá,” povídám a záměrně zaměňuju sportovní za hubený, aby třeba neměly později sklony k anorexii. 🙂

“Hele a teďkonc, jak nacvičujete na tu hudbu, jo. Jaktože tak cítíte ten rytmus? Mně nikdy tancovat nešlo. Čím to je, že vám to hned jde, že to tak umíte?” ptám se dál.

Holky spokojeně vysvětlují a žvaníme dál. Příběh ovšem ještě nekončí.

Ilustrační foto: Priscilla Du Preez / Unsplash

Barva

Asi tři dny nato, když jsem dcerku ukládal před odchodem na noční, mě překvapila záludnou otázkou.

“Taťko, měl bys mě stejně rád, kdybych byla jiná? Třeba úplně černá?”

“Jak černá? Nechápu,” získával jsem čas, ačkoli jsem tušil, kam se hovor ubírá.

“No jako kdybych prostě měla jinou barvu. Kudrnatý vlasy a nebyla bych prostě jako teď.”

“Emi, to je docela těžká otázka. Ale bavíme se hypoteticky, jo? To znamená jen fantazírujeme a hrajeme na kdyby. Takže kdyby třeba naše mamka byla černá jako šuviks a ty bys byla černá po ní, tak bych tě měl rád úplně stejně jako teď. To je naprosto jistý,” pustil jsem se na tenký led. “Ovšem, a teď dávej velkej pozor – kdyby mi tě naše mamka, kterou máme doma.. Teda nemáme, protože odpočívá na škole v přírodě a mamku dělám já… Ale kdyby tě naše mamka přinesla z porodnice černou, tak se ti přiznám, že bych teda s láskou v první chvíli hodně váhal. Bych se bál, že třeba nebudeš moje, že se mi mamka spustila s nějakým bubákem….”

“Hm,” zamnula si malá bradu, “nám ve škole říkali, že nesejde na tom, jakou má kdo barvu. Že záleží, kdo je doopravdy, jestli je hodnej, ochotnej a tak.”

“No tak to je jasný. Já taky nehodnotím lidi podle vzhledu. Sám nejsem hezkej a nelíbilo by se mi, kdyby se lidi třeba smáli, že mám velkou a plešatou hlavu,” povídám.

“Jo, to je pravda. Je škoda, že nemáš vlasy. Byl bys, myslím, o dost hezčí!”

“Tvl, jsi malá a drzá vopice. Ale počkej, tě chytím a zmučím, až se z toho…” polknul jsem sprosté slovo na konci, neboť vím, že děti se učí především od svých rodičů.

Manželka

Manželka, které jsem posléze telefonem zvěstoval těžké otázky, jichž se mi od dcery dostává, přestala v prvotním leknutí mluvit. Za roky soužití s dělníkem ví, že mnohé mé postřehy jsou skutečně nepublikovatelné. Měla obavu, zda jsem trefnými glosami hanebně nenarušil školní výuku, které se Emičce dostává.

Uklidnil jsem ji. I když bych k tomuto tématu měl dost co podotknout (oproti určení věty vedlejší a příslovečné), s přibývajícími roky roste i moje smířlivost. A vyjádřil jsem též přání, aby se, i když o nic hrozného nejde, brzo vrátila domů. Sám bych to vzdělávání bez vady dlouhodobě nedal.

Přijde mi to strašně, strašně těžké. Obvzlášť pro chlapa jako já.