Napětí až do konce

Jeden netradiční článek psaný dvěma autory. 🙂

“Závod”: admin

Dalo by se říct, že jsem s Hopou v kontaktu na denní bázi. Když neřešíme blog a jeho autorskou lenost, diskutujeme důležitá témata kolem rodiny, sportu, provozu ČD nebo genderových stereotypů v prostředí železniční dopravy.

Hopa se též často chlubí tím, jak jezdí na čas. Že je schopen manévrovat vlakem v rámci povolených mantinelů a tratě, aby dojel na minutu přesně. Bývá nesnesitelně sebejistý tak, že ho potom provokuju a předpovídám několikaminutovou sekeru, sražené prase nebo koleje namazené mogulem.

Nejinak tomu bylo i tuhle večer. Po lehce absurdní dada diskuzi kolem vysokoškolských témat mi poslal fotku ze stanoviště, že se chystá odjet svůj poslední vlak z Pardubic do Hlinska. Kasal se, jak dojede včas, protože se křižuje jen s jedním kolegou, je večer atd.

Abych ho pošťouchnul, řekl jsem, že si natuty přiveze 7 minut zpoždění. Prý ne a ať ho sleduju na mapě. Dodal, že nemám beztak nic lepšího na práci.

V pohodlí domova jsem si tedy otevřel Grapp a sledoval průběh jízdy Os5327. Protože vím, že během vedení vlaku nemůže psát, bombardoval jsem ho bodrými zprávami na povzbuzení do zásoby. Věděl jsem, že si je přečte, až zastaví.

„Na Ouklice volno! Safra, to je kalup! Nějak se s tím crcáš.“

Situace pro mě vypadala beznadějně. Hopa úsečně reagoval v místech zastavení a z písmen byla cítit snaha dostát stavovské cti. Sem tam přišla fotka displeje s vyobrazením času a někdy i dokonce náskoku.

Štěstěna se na mě usmála po zastavení v Chrasti u Chrudimi. Protijedoucí kolega měl zpoždění 14 minut. Původní plán vykřižovat se ve správný čas právě tady vzal za své. Na messenger mi začaly chodit zoufalé a vzteklé zprávy.

„Se pose*u, tvl! 14 minut veze Soňák! A mám na odjezdu na stůj! To už nemůžu dohnat!” píše Hopa.

“Proč se neminete až na Cejřově?” ptám se.

“To by mohlo vyjít, zavolám výpravčímu.”

Po chvíli mi blikla další zpráva plná rozhořčení a zoufalé odevzdanosti.

„Volám… Ahoj, tady Hopa, vlak 5327, koukám na zpožděnej protijedoucí vlak, vykřižujem na Cejřově, nebo budeme čekat? A von povídá: Nene, budem čekat… Uff. “

Jen s lehkou zlomyslností jsem pozoroval narůstající zpoždění a neutuchající příval vzteklých a rezignovaných zpráv z paluby stojícího Žraloka. Na mapě jsem zároveň napjatě sledoval protijedoucí zpožděný vlak.

Když přišlo stručné „Už je tady, snad to rychle postaví a jedu!“, bylo jasné, že těch 12 minut dožene Hopa jen velmi těžko. Abych ho povzbudil, poslal jsem mu stručný text: “Dělej, už to dojeď, chci jít spát.” 😀

S očima upřenýma na tablet jsem potom pozoroval ikonku vlaku, jak se pomalu pohybuje po trase. Refresh není v reálném čase a zjevně “signálních” míst reportujících polohu soupravy je na téhle trati pomálu. Web hlásil zpoždění 11 minut a posléze devět.

V Hlinsku přistál Hopa nakonec se zpožděním pouhých 8,5 minuty. Prý z toho důvodu, že ho výpravčí bral do odbočky, jinak by to bylo o trochu méně. Inu.. sekl jsem se jen malinko. Navíc radost z vítězství doplnila euforie z toho, že tímto virtuálním „závodem“ vzniknul nový článek.

Hopovu poslední zprávu (“Ve 4 ráno jedu zpět do Pce, počítám s tebou na odvetu, buď na příjmu!”) jsem už blahosklonně ignoroval a spokojeně usnul.

“Závod”: Hopa

Z adminova psaní asi vyplývá, že má pýcha nad včasným a ukázkovým vedením vlaku je normou. Fikaně ovšem nezmínil, že nadsázka nebo ironický opak řečeného, které v naší komunikaci často používám, může na první pohled nevinnou větu pozměnit. Že by se admin, který je chytrý jak opice, nedokázal zkušeně orientovat v tom, co mu sem tam v dobrém rozmaru napíšu, zcela vylučuji.

Ten večer jsem mu psát vůbec nechtěl. Před odjezdem vlaku jsem se ale podivoval nad vysokoškolským oborem zvaným areálová studia. Zaujal mě natolik, že jsem musel existenci a smysl této pavědy probrat s nejchytřejším člověkem, kterého znám. Admin mi okamžitě oponoval, deklaroval, jak se mýlím v důležitosti a uplatnitelnosti těchto studií, a aby mě snad dále ponížil, pochlubil se fotkou dvou cenných pokladů, které právě doma leštil.

V mozku se mi aktivovala špatně potlačovaná závist, neboť bych si podobnou věc také dokázal představit ve vlastním držení. Zamrzelo mě, že chudoba jak duchovní, tak i materiální vylučuje, abych mu byl kvalitním protivníkem. A jelikož jsem neměl nic lepšího po ruce, odvedl jsem řeč ke kolejím.

Admin zatím stále vlak řídit nemůže. Měl jsem tedy ihned navrch. Zle jsem ho přimáčkl do kouta a chvástavě zdůraznil, že i kdyby z něj fíra někdy byl, nebude umět jezdit tak na čas jako já, což mu vzápětí předvedu.

To tak někdy je, že člověk něco plácne a vlastně to ani nemyslí moc vážně… 😀

Samotná jízda? Asi jen tolik… Vypadalo to nadějně. I mnohdy potížistická Arriva v Rosicích přijela na čas. I výpravčí svítili trasu parádně. Jelo poměrně dost cestujících.

Mačkaly se zastávky na znamení. Výluka a autobusy, které způsobily značné zpoždění jindy bezproblémově křižujícího protijedoucího  vlaku, mi ten večer zhatily dobrý výsledek. A abych podváděl nebo jel rychleji v určitých úsecích, to dělat nebudu. Přesto si uvědomuji, že by mi bývalo stačilo několik drobných štěstíček a výsledek mohl být mnohem lepší.

Kdyby nebyly zastávky na znamení, kdybych nemusel dvakrát do “křivý”, kdybych křižoval na Cejřově…

Snažil jsem se. Přesto jsem tenhle večer prohrál. Ale jenom zdánlivě. Když jsem Žraloka po dojetí odstavoval a chystal časovač předtápění na ráno, říkal jsem si spokojeně, že mám stejně superskvělou práci. Miluju ji, dělám ji rád a jsem na ni hrdý!

Jsem si jist, a nikdo mi to nevymluví, že má pro většinu lidí větší přínos než areálová studia. 🙂