Když píšu sám o sobě a směju se vlastním nezdarům či neúspěchům, jde mi to snadno. Sebekriticky vím, že nejsem velký lumen a v okamžiku nárazu do vlastních limitů se musím smát původní touze dotáhnout vlastní vizi dál, než mi síly dovolí.
Někdy, velmi zřídka, se mi ovšem podaří něco zdánlivě předem vyloučeného. To ovšem nemůžu hned takhle bez obalu a nahonem vybalit. Admin by mě osočil, že to není vlakový…
Nejradši sepisuji drážní úvahy, které začnou nenápadně a na první pohled působí zcela banálně. Obvzlášť, když jejich naprostá obyčejnost působí konejšivým dojmem, který člověka za roky ukolébá. Jste navíc z oboru, takže si myslíte, že víte něco o zkušenosti a opatrnosti. Vyvarujete se laciných chyb. Takových, jaké nadělala už spousta podobně bohorovných frajerů.
Jelikož se samotným psaním bavím, pokouším se občas přenést do písmen i určitou lstivost a rošťáctví. Ty jsou, společně s častým ironickým testováním mých blízkých přátel, nedílnou součástí rozhodovacího procesu mám/nemám ho/ji rád.
Protože jsem při něm občas velmi přesvědčivý, neprohlédne někdy můj oponent nastraženou udičku…
Když jsem tu na začátku prázdnin psal, že články budou vycházet sporadicky, nenapadlo mě, že do informačního sucha zasáhne i nejotravnější věc, kterou znám. Nemoc.