Letní trápení

Když jsem tu na začátku prázdnin psal, že články budou vycházet sporadicky, nenapadlo mě, že do informačního sucha zasáhne i nejotravnější věc, kterou znám. Nemoc.

Zapsáno: 31. 7. 2023

Protože jsem prolezlej zdravím, neuvěřitelně těžce snáším, když mi něco je. Obdivuju lidi, a to myslím zcela vážně a bez zlehčování, kteří s různými handicapy dokážou fungovat. Já totiž ničeho podobného nejsem schopen. Nebudu ovšem zbytečně jitřit staré rány a seznámím vás s novinkou, která možná některým neosvíceným ukáže, co všechno je v životě lidském možné.

Déšť

To bylo tak. Skončil jsem minulý týden protaženou dlouhou denní směnu a doma usnul mrtvolným spánkem. Někdy kolem třetí ráno se spustil nečekaně liják a já, z úleku, že nám střešním oknem nateče voda do postele, prudkým přetočením z boku s vyvrácenou hlavou vstal a okno zavřel. Pamatujte si dobře tento okamžik, neboť se později v týdnu ukázal jako zcela zásadní. Když jsem si zase lehnul, nevnímal jsem, že se mi zatočila hlava a opět jsem usnul.

Druhý den ráno jsem vstával se zvláštním pocitem nevyspání a přetažení. Odpoledne jsem měl nastupovat na vcelku pohodovou a oblíbenou směnu. Takovou, na kterou se i těším. Odjel jsem na ni dřív, abych si obligátně stihnul zaplavat, což je situace úplně normální.

Asi po 48 minutách ve vodě, kdy normálně přepínám do režimu naprosté euforie, se mi při znaku (plavání na zádech) udělalo zprudka nevolno. Mžitky před očima, ztráta rovnováhy (ve vodě vyloučeno!) a nutkání na zvracení. Po chvilce bylo jasné, že je něco špatně.

Stihnul jsem doběhnout na WC, kde jsem si odplivnul poprvé. Chvilku nato podruhé u umyvadla ve sprše, potřetí u auta na parkovišti. To nepůjde.

Telefon do práce, v kterém jsem v neuvěřitelně napnutném prázdninovém rozpisu seznámil strojmistra s tím, že musí za 30 minut sehnat náhradu, protože jsem špatný jako nikdy předtím, nebyl nijak příjemný. Bylo mi nejen špatně a motala se mi hlava, ale zároveň jsem se styděl nad faktem, že se sesypu jak malá dě*ka a nejsem schopen odvézt dva pitomý vlaky.

Zase připomenu zde často zmiňovanou (a přesto obecně opomíjenou) kolegialitu naší profese, která mě nikdy nepřestane udivovat. Vrchní strojmistr, který navolával kolegy s větou Hopa lehnul, narazil bez výjimek na ochotné jezdce, kteří neváhali ani minutu a roztočili neuvěřitelný kombinační kolotoč.

Za deset minut se hoch Martin uvolil odvézt mé vlaky. Další Martin nabídnul pokrytí druhého dne. Pomoc s prohozem a odjetím nabídl nováček Honza a kdyby bylo nejhůř, prý by si zrušil dovolenou i Pavel. Jak mi bylo blbě, tak tohle mě moc potěšilo. Prostě chuť pomáhat mě utvrdila, že postižením “srdcařstvím” netrpím jen já.

Co mi je?

Pustil jsem dráhu z hlavy a začal řešit sebe. Ani druhý den, kdy jsem si vzal dovolenou, mi nebylo dobře. Už jsem nezvracel, ale motala se mi hlava. Nejvíc ve chvíli, kdy jsem ležel. Pocity závratě jako při opilosti a všechno se točí. Jen vleže. Nevadil předklon, chození, ale jakákoli horizontální poloha byla očistcem.

Nikdy jsem ničím podobným netrpěl, takže mé vyděšení bylo značné. Navštívil jsem praktika. Ten natočil EKG, poslechnul, nabral krev a neshledal nic atypického. Všechno v pořádku, hodnoty zcela referenční. Normálně bych se holedbal nad kondicí a výsledky amatérského sportovce. Ale bylo mi blbě a motolice neustupovala.

Po dalších dvou dnech jsem ho navštívil se smutkem, že se můj stav nijak nelepší. Doktor už neváhal a odeslal mě se žádankou na ORL v pardubické nemocnici.

Ilustrační foto: Jr Korpa / Unsplash

Špitál

Parkování v Pardubicích je čiré zlo. U nemocnice to prakticky nejde. Ale protože mám všude známé, zeptal jsem se osvědčeného kontaktu, jak situaci řešit.

“Jo, Hopo, je to tam na ho*no. Postav to k Penny, je to hned vedle brány, vedle pohřebáků. Maj nějak zadarmo a kdyžtak něco doplatíš,” děl můj nejlepší kamarád Mára. V mém stavu jsem o jeho slovech vůbec nepochyboval.

Na ORL se to protáhlo. Čekal jsem tam tři hodiny a se značnou nenávistí a vztekem pozoroval vyvolávané pacienty, kteří, ač přišli po mně, chodili do ordinace značně nahodile a dle mého názoru se v ní zdržovali neúměrně dlouho. Moje jméno zaznělo po vskutku dlouhé době.

Mladý lékař se sestřičkou byli fajn. Skvělí, vtipní a musím říct, že jejich spolupráce připomínala sehraný tandem fíra+průvodčí, který vám tu často popisuji. Naprosto profesionální, pečlivý a citlivý postup byl ukázkou, jak metodicky správně a krok za krokem určit diagnózu. Prověřili, kromě barvy mých trenýrek, snad úplně všechno.

Podobně jako při zdravotní prohlídce strojvedoucího jsem byl též uzavřen do kukaně, mačkal joystick při všemožných tónech, aby po dalších testech lékař došel k jednoznačnému, správnému výsledku. Pro mě ovšem na první pohled zcela neuvěřitelnému.

Rozsypáno

Prudkým pohybem s vykroucenou hlavou, kdy jsem pár dní zpátky zachránil peřiny před padající vodou, jsem si přesypal krystaly v hlavě. Ano, čtete správně! Než se začnete smát, seznamte se s tím, o co jde a co například já vůbec neznal.

A pak už to šlo jako karty. Lékař se sestřičkou se mnou rozjeli několikaminutovou kombinaci prudkého pokládání, náklonů hlavy, otáčení, rovnání, sedání a dalších, aby mi nasypali všechen CaCO3 tam, kam patří. Ulevilo se mi zásadně už tam a motolice téměř zcela vymizela. To značí, že se nejspíš brzo vrátím do pracovního procesu, protože si metodickým a soustředěným cvičením dorovnávám rozhozené otolity sám doma.

Krystaly, uf!

Konec nepotěšil

Další a méně příjemný šok mě čekal na parkovišti u Penny. Nikdy v životě jsem neplatil takovou sumu za parkování! Přiznám se, že jsem uvažoval, že pojedu přes obrubník, protože tohle zm*dství nebudu podporovat!

Než mě některý z čtenářských Mirků Dušínů napadne, že jako fíra národního dopravce bych měl být slušný, nekrást, neojebávat a dodržovat kodex dobrého zaměstnance, dodám, že si samozřejmě uvědomuji nedostatek původní ostražitosti pár hodin zpátky. A patří mi to.

Ukázněně jsem zaplatil a mávnul velkomyslně rukou nad zbytečně vyhozenými penězi. Nakonec vědomí návratu k domovu bez motolice mě po skoro týdnu churavění těšilo daleko víc.

A dobře, že jsem to přešel takhle lehce! Když se totiž admin s kolegou dotazoval, kde v Pardubicích zastavit během odborné návštěvy u mě (článek vyjde příští týden), doporučil jsem jim zastavit u nádraží na Lidl parkovišti. Znát posléze zaplacenou sumu za parkování předem, snad bych jim auto dovolil zaparkovat přímo na perónu. 😀

Čili mám vlastně pořád ještě kliku!