Kolegialita

K

Tuhle jsem jel do Havlíčkova Brodu. Nejezdím tam příliš často, a proto se na tuhle jízdu vždy těším. Směna je postavena jako dvoudenní, s odpoledním nástupem ve 13 hodin a koncem následující den ve tři odpoledne.


Vyjíždí se Reginou a jede se bez zastavení až do HB, tam je zhruba 20 minut pobyt, zpátky do Žďárce u Skutče, kde se lokotka odstaví pro kolegu na ráno. Následuje RG (RG jízda = režijní jízda, kdy mě kolega sveze a já jedu jako cestující) do Hlinska, tam je směna přerušena a je naplánované spaní. Nejsem tedy v práci, trávím noc mimo domov a mrtvý čas se nepočítá do měsíční normy. Vstávám pak ráno ve 3:57 a pokračuju ve výkonu; jezdím až do odpoledne, už se Žralokem.

Na odstavení ve Žďárci je dostatek času, zhruba hodina, než jede zmiňovaný RG vláček. Když se daří a přijedu na čas, mnohdy se mi povede chytit i dřívější spoj, tzn. dostanu se na pokoj o hodinu dříve. To je samozřejmě velmi příjemné. Nemusím sedět ve Žďárci kvůli zavřené čekárně na lavičce venku, ale stihnu se osprchovat, kvalitně najíst, naklepat si polštáře a s hodnotnou knihou ulehnout do postele.

V zimě je takřka vyloučeno dřívější vlak stihnout. Mašinku musím odstavit a přesunout posunem k zásuvce na kabel, aby bylo zajištěno dobíjení, protože noční předtápění a temperování zhusta prověří kapacitu baterií.

Když je ale venku teplo, dá se celý proces odstavení při troše snahy výrazně urychlit. Ihned po zastavení a ukončení jízdy otevřete dveře a vypustíte lidi ven. Druhá ruka už točí ruční brzdu, zároveň vypínáte vysílačku, chcípete motor, zhasínáte, zamykáte stanoviště a s taškou na zádech pelášíte na druhou stranu mašinky. Tam zajistíte druhou ruční brzdu, zamknete, utíkáte zpět, odstavíte do neprovozního stavu toaletu. Nachystaným klíčem otevíráte rozvaděče, čtyřhranem nouzově otevíráte dveře, pak shazujete jističe (kudly), berete též dva klíny a podložíte kola mašinky. Kdyby náhodou nedejbože brzda povolila. Zamknete dveře, předáte u dispečera klíče a je vyhráno. Akorát přijíždí vlak, který vás vezme o hodinu dřív na zmiňované lůžko. To samozřejmě vykouzlí úsměv na tváři, protože je člověk vlastně o hodinu dřív “doma”.

Podobné uvažování jsem měl ten den i já. Zdálo se, že tento scénář nemůže nic narušit. Svůj vláček jsem dovezl včas tam i zpět a čekal na úplně poslední křižování v Hlinsku. Odhad vypadal skutečně nadějně a již jsem si vše maloval v růžových barvách. Těšeníčko, těšení.

Připomínám, že jezdíme po jednokolejné trati.

V aplikaci jsem viděl, že kolega, co se mnou v Hlinsku křižuje, veze asi čtyři minuty zpoždění, což bych měl hravě stáhnout. Z vlaku mi vystoupili prakticky všichni cestující a zůstali jen tři. Do Žďárce jsou to jen tři zastávky na znamení, takže pokud nějakou projedu jako ďas, zcela jistě zpoždění sundám.

Takové úvahy a propočty jsem si prováděl do okamžiku, než se z původních čtyř minut stalo najednou minut šest. Potom osm a nakonec se mašinka objevila až po dlouhých a utrápených 13 minutách. Vařila. Musela tudíž jet na nízký výkon, aby se do kopce neutavila úplně. To se prostě může stát, na kolegu jsem se samozřejmě nezlobil. Sám dobře vím, jako moc na pytel podobná situace je a nelze ji jakkoli ovlivnit.

Na návěstidle mi blikla zelená a vyrážíme. Ihned po rozjezdu v duchu přemítám, že se to nedá stihnout, vyloučeno. Na druhou stranu třeba bude mít kolega sekyru a třeba to dám. Bude to napínavý.

Píp, píp, píp – rozblikala se zastávka na znamení. Sakra, když to nejmíň potřebuju, zlobím se v hlavě na cestujícího. Taky mohl jet až na konečnou! 😀

Třeba vylezou všichni tři. Ale vůbec, vystoupil jen jeden.

Ve stanici kontroluju spoj, co chci stihnout. Tvl, jede dokonce s náskokem!! To je v háji! No, ale zase nemůže odjet dřív, než dorazím já, záleží, kdy mu dispečer rozsvítí. Sakra, nestihnu to, naprosto jasná věc.

Stejně ženu Reginu z kopce jako ďas a zase – píp, píp, píp! Stavím i druhou zastávku na znamení. Rozjedu se a po chvilce zase pípání, stavím i tu třetí.

Ku*va, mám prostě smůlu, dneska nestáhnu ani ň a vlak mi ujede. To je zkrátka hotová věc!

Do Žďárce se navíc vjíždí na obsazenou kolej, na přivolávací návěst. Čili musím jet ještě pomaleji než obvykle a proti sobě vidím mašinku, která by mě bejvala odvezla. Jenže bohužel, není mi ten luxus dneska souzený. Smiřuju se s porážkou.

Ilustrační foto: Sincerely MediaUnsplash

Zpoza dopravy ovšem vyšel kolega, který toho večera spí ve Žďárci. Je to už starší pán, malý kousek do důchodu, který vzbuzuje přirozenou autoritu díky své celoživotní práci pro dráhu.

Jde mi v ústrety a vyčkává, až zastavím. Jeho následující slova mi v uších znějí jako rajská hudba a zcela mění situaci.

“Utíkej, Petře, ať to stihneš, já ti to odstavím, stejně s tím ráno pojedu. Nikam nespěchám.”

Nahlas děkuji. Letím bleskem na vlak, otevírám dveře, sednu si a hned se rozjíždíme. Zhruba 30 vteřin poté, co jsem zastavil.

Při jízdě k posteli v duchu přemítám a uvažuju, jak moc je kolegialita a nevyžádaná ochota super věc. Starej mazák nemá problém pomoci, ačkoli by to mělo být opačně, protože on má za ta léta svoje dávno odpracováno. Přesto mu nedělá problém udělat něco navíc. Ne že musí, ale že může.

Udělal mi tím vnímavým gestem ještě větší radost než fakt, že se dostanu do postele o hodinu dřív. Doufám, že podobnou laskavost budu moct v budoucnu oplatit. Ať už jemu nebo někomu dalšímu.

Díky moc, Jirko! Jsi pán!

4 komentáře

  • Hezký napsáno, to až si přečte nějaký Kokot z Nábřeží, tak ho hned zaujme to rychle odstavení. To se pane kolego blbě pak ve FS bojuje za delší odstavné/přípravné doby.. Když jim to tady naservírujetw na stříbrném podnos jak by to šlo ještě zkrátit..

    • Petře, doufám že ne…..
      Práce FS si skutečně velmi vážím a jsem si dobře vědom spousty výhod, které díky její činnosti požíváme. Ale myslím, že si nejde nepovšimnout i určitého posunu v myšlení vrchnosti a jejím vnímání činnosti lidí z provozu. O tom jsem ale psát nechtěl a ani nebudu- to mi nepřísluší.

      Měl jsem při psaní obyčejnou radost, že i po tolika letech u dráhy není někdo lhostejný a umí nezjištně vyjít vstříc.
      To mi prijde super. 🙂

  • Vždycky a všude je to většinou jen o lidech… a pokaždé, když zjistím, že moje víra (v dobré lidi) není marná, mám takový prima pocit, že ten svět ještě za něco stojí….

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt