Směny a režim práce

Jednou z častých otázek je téma směn, plánování času. A také to, zda lze po složení všech zkoušek očekávat přizpůsobení práce a směn podle potřeb zaměstnance, jak to může být zvykem v jiných firmách. Zkusím to tedy nějak rozumně vysvětlit.

Strojvedoucí u ČD pracuje ve velké většině případů v nepravidelném režimu. To znamená, že jeho nástupy a konce nemají na první pohled opakující se schéma či pravidelnost. Liší se dny, kdy je a není v práci, jsou to klidně víkendy, svátky, noční, Vánoce… Zjednodušeně se potom dá říct, že se pracuje buď letmo nebo v turnusech.

Letmo znamená, že fíra nemá definované směny na delší dobu dopředu. Zná je tak 4-5 dní předem a funguje tak, že jezdí trasy za kolegy, co jsou nemocní, mají dovolenou, školu, popř. jim mimořádně přehodí trasu, nebo je v turnusu úplně volné a neobsazené místo a takové někdo musí odjezdit. Tedy leťák. Takový fíra má nižší časovou normu, ale daní za to jsou časté směny, které dávají málo hodin, a o to více dnů musí být dotyčný v práci, aby splnil plán.

Turnus naopak znamená, že fíra zná své směny a přesný plán na tři měsíce dopředu. Jaký vlak a kam pojede, kde nastoupí a skončí, v kolik a jaký stroj bude řídit. Turnus je výhodný jen zdánlivě, protože v tomhle režimu má fíra často nacpané směny jízdami za někoho jiného. Typicky protože strojvedoucí jezdící letmo nemusí být – díky nižšímu počtu hodin v měsíci (nebo zákonému volnu) – k dispozici.

Už jsem to tu zmiňoval vícekrát – nastavit a přizpůsobit organismus na fungování kdykoli během 24 hodin není žádna sranda. Plán směn totiž může vypadat takhle, konkrétně ten můj:

• Nastupuju v pondělí, ve 4:25 ráno, končím v 16:51 odpoledne.
• V úterý začínám ve 14:45 a končím ve středu, v 1:40 ráno.
• Ve čtvrtek mám volno.
• V pátek naskakuju ve 4:25 ráno a seskakuju tentýž den ve 12:11.
• Sobota volno.
• V neděli nastupuju v 6:39 ráno a končím v pondělí, v 10:48 dopoledne.
• V úterý začínám ve 13:41 a vypadnu ve středu, ve 14:49 odpoledne.
• Čtvrtek a pátek volno.
• Sobota opět ve 4:24 na značkách, konec v 16:51.
• Neděle pak startuju v 15:15, pryč zase v pondělí, v 1:30 ráno.
• Úterý volno.
• A pak zase dvoudenní směna, tj. středa, 13:41, končím ve čtvrtek, ve 14:49 odpoledne.
• Pátek začínám ve 14:45, konec ve 23:09.
• Sobota a neděle volno.
• Pak zase pondělí 6:30-14:14.
• A tak dále, a tak dále.

Pokud do práce dojíždím, musím se na směnu začínající za ranního kuropění dostavit už večer, protože na tak časnou hodinu nemám šanci se vlakem/busem dopravit. Osobně jezdím vždycky autem, protože nemám, jak jinak bych se do práce dostal. Parkuju přímo v depu, máme areál pro auta hned za plotem, pohodlně a bezpečně.

Pozor! Den, kdy jezdím, neznamená, že jedu a řídím imrvére v kuse. Nastoupím do práce třeba ve 4:25, přečtu si případné rozkazy pro můj vlak, nachystám a prohlédnu lokomotivu, a zhruba za hodinu vyjíždím. Vezu vláček hodinu do Hlinska, tam rychlý obrat a zase hodinku zpátky do Pardubic. Pak mám zdánlivě dvě hodiny volna. Během něj ale musím dojet do depa, vyzbrojím palivo, vodu, nechám odsát WC a uklízečka vlak uklidí. Zbyde zhruba hodina na jídlo. Pak zase jedu hoďku tam a hoďku zpět. Vrátím se kolem dvanácté, čas na oběd, a otočím tu cestu ještě jednou. Tj. dvě hodiny. Mašinku odstavím, přichystám pro kolegu, co jde po mně, a jdu domů.

V rozpisu jste si mohli všimnout časů, které přesahují jeden den. To je tzv. dvoudenní směna. Když nastupuju třeba v to úterý, 13:41, jedu hodinu spěšňák jeden směr a hned za deset minut zase hodinu zpátky. Potom cca 30 minut pauza v Pardubicích a opět směrem tam, tentokrát už jako osobák. Končím ve 21:10, přerušená směna. Spím v Hlinsku, sám, přímo nad výpravčím. Mám svůj pokoj, v něm čistě povlečenou postel, WC, koupelnu.

Ráno nastupuju ve 4:02. Budíka si dávám nepatrně dřív, mám rád rezervu – kolikrát člověka dokáže technika či počasí překvapit. Odjíždím ve 4:50 do Pardubic, tam dvouhodinová pauza, na mašince se dospím a jedu spěšňák – hodinu nahoru a bez prodlevy hodinu dolů. Opět do depa lokotku vyzbrojit a nechat uklidit, a ještě jednou nahoru a dolů. Konec ve 14:49. A tradá domů.

Napsané to může vypadat nudně, ale stereotypní to není. Jezdím často jiné vlaky, jiné trasy, jiné časy i stroje.

Volna opravdu mnoho není. Zdánlivě neuvěřitelný počet dnů v práci rozděluje tzv. dělená směna. Ta se nezapočítává do odpracovaných hodin a slouží k odpočinku. Je ale fér podotknout, že za tuhle nepohodu v práci máme vcelku solidní příplatky vyjednané silnými odbory, a pravděpodobně i pochopením, či snad určitým uznáním ze strany zaměstnavatele, který si nás považuje.

Nezpochybnitelné každopádně je, že udržet spánkový rytmus, vést spokojený rodinný život i přes častou absenci doma o víkendech či v noci, k tomu rozhozené jídlo a biorytmus, to vážně není pro každého. Žádná legrace, opravdu.

A ještě jedna věc – do vytouženého volna se občas ozve telefon a volá přímý nadřízený, strojmistr, který řeší závažný problém a potřebuje vytrhnout trn z paty. Typicky když váš pracující kolega z jakéhokoli důvodu nemůže do práce. Člověk je připravený být dvakrát 2 dny mimo domov, dát si 2 dny volna, a zase třeba 3 dny v kuse v práci. A najednou má jít během těch dvou volných dnů zase do práce, protože někdo jiný nemůže.

Chtěl bych říct, že nejen já, ale 99 % kolegů volno oželí a jdou jezdit. I když manželky bručí, i když člověk chtěl jít třeba na pivo. Proč? Profesní čest, ochota vyhovět a pomoct strojmistrovi v nesnázích, a skutečnost, že podobnou pomoc člověk může někdy potřebovat sám.

Že se nikdo nesežene, se stane jednou za tisíc případů. Vždycky se zkrátka někdo najde.

Zkrátka si třeba kolikrát zaskřípete zubama, cestou v autě zanadáváte (“Ku*va, mě to tak se*e, do pí*i, příště se mu na to přisámbůh vyse*u!”), ale jdete. Pak sednete na lokotku a vztek pomine. Přistihnete se, že si pískáte Timmy trumpet, vjíždíte k peronu a koukáte na hezkou buchtu (v duchu: “Bože, ta má neskutečný ****!”), mává vám kolega a vysmívá se, že máte zpoždění… a na nějaký rozčilení si ani nevzpomenete. 🙂

Potkal jsem kolegu (ne fíru). Mají taky málo lidí. A víceméně stejně jako my musí do práce na přesčas. A nadávají. A nadávají velmi hlasitě a fest. Že nechtěj bejt imrvére v práci!

Mzdová, co jim počítá výplaty, se u nich nahlas podivovala:
“O co vám jde? Vždyť vám to platí a přesčasy tuplem, lepší peníze, jiná sazba.”

Borec mi povídá:
“To je kra*vka, ty vole. Dělá vod šesti do dvou a v jedenáct už je na vobědě. O víkendu nebyla v práci nikdy a večír nejde ani ven s košem. Zato bude rozdávat rozumy!” 😀

Občasné rozdíly vnímání práce mezi “kancelářskejma” a provozem jsem už sepsal. A na ukázkách i nastínil, proč si rozhodně nemyslím, že by lidi z kanclu byli zbyteční nebo rozmazlený netáhla. Uvědomuju si moc dobře, že celá dráha nestojí jen na strojvedoucích a lidech z provozu. 🙂