Nehody z poslední doby

N

Včera ráno jsem četl smutnou zprávu o další srážce vlaku. To jsem ještě netušil, že přišel o život kolega, kterého jsem znal. Od vidění, potkávali jsme se, zdravili, prohodili občas pár slov. Příšerný. Tahle situace je hrozná, úplně jiný stav, než když si o neštěstí člověk pročítá zprávy z tisku.


Mám čerstvě po dovolené a skutečně bych nespočítal, kolik lidí z okolí se mě ptalo, co tady na dráze blbneme. Jak jim odpovědět, aby to nepůsobilo jako výmluvy nebo házení problémů na všechny okolo?

Každá z nehod v poslední době bude mít pravděpodobně, a to tučně podtrhuji, protože vyšetřování není uzavřeno, úplně jinou příčinu. Nehody se staly na různých tratích, v jiných rychlostech, za jiných okolností. Na diskuzích pod články se občas ukážou přesnější informace nebo pozadí, které mimořádné události předchází. Na jejich základu se lze domnívat, proč a jak se daná věc mohla stát. Chápu, že lidem, které vozíme, nejde do hlavy, jak je to možné, copak jsme takový lajdáci, přetížení nebo hrajem hry na mobilu?

Teď budu mluvit pouze za sebe a popíšu v krátkosti některé vlastní zážitky. Jen pro představu, co se všechno může stát během krátké doby na lokální trati.

Jezdím trasy kolem Pardubic, takže své hřiště velmi dobře znám. Mám jednodušší pozici než spousta kolegů, kteří jezdí delší štreky a mohou se na nich dostat do nestandardní situace, což je výrazně náročnější. Přesto jsem měl za uplynulé čtyři dny několik okamžiků, kdy jsem se neuvěřitelně orosil na p*deli a říkal si v duchu, že to prostě vzdám, protože na ježdění asi nemám.

Aktuálně se předělává stanice Medlešice, na přejezdu přibudou závory, instalují se nová návěstidla. Jezdí se na rozkazy a ruční přivolávací návěsti. K tomu pomalá jízda, hodně lidí a dělníků v kolejišti, čilý stavební ruch.

Jel jsem tam s prvním vláčkem krátce po neštěstí v Perninku. Dostal jsem rozkaz na pomalou jízdu. V Chrudimi, tedy poslední stanicí před Medlešicemi, další rozkaz, že nefunguje signalizace na přejezdu a pojedu tedy OP. Na předvěsti Medlešic výstraha, na vjezdovém návěstidle Stůj. Zastavím a za moment volá výpravčí:

“Nefunguje mi přivolávací návěst, sepíšem PV.” (příkaz vlaku)

Po telefonu ho tedy píše strojvedoucí a výpravčí, popř. dispečer. Jeho sepsáním se za různých či mimořádných situacích přesně definují podmínky, za jakých může vlak pokračovat v jízdě. Nemám formulář na aktuálním stanovišti, musím tedy přes celý vlak na druhou stranu. Prodírám se mezi lidmi.

“Ty vo*e, proč nejede, co se zas děje?” slyším kolem sebe.

Úplně narvanej vlak, k tomu mrtě prcků z nějaký mateřský školky nebo tábora, takový ty tří, čtyřletý prďolové, co mají na zádech batoh z medvěda a holky Minnie mouse.

Během chůze zpátky jsem si v duchu říkal, že jestli něco podělám, tak si to hodím. Vzpomněl jsem si na fíru z Perninku, jak má zkažený zbytek života a hlavně na spoustu nešťastných lidi, který vezl a kteří těžko budou akceptovat, že prostě udělal chybu, i když nechtěl. Rozhodně mi nebylo lehko – diametrálně odlišná situace z prima dnů, kdy se dělají legrácky, srandičky a práce ubíhá.

Takže mě čeká pomalá jízda, k tomu zcela neovladatelné vjezdové návěstidlo není postavené a je na Stůj (červená), nešla ani rozsvítit přivolávací návěst (poznámka: vida, o té jsem nepsal). Jsem vlak pravidelně zastavující, k tomu nefunkční přejezd. Odjezdové návěstidlo také nefunkční, též na Stůj, ani tady nešla přivolávačka.

Byl jsem opocený přes záda až mezi půlky a v duchu prosil železničního boha, ať něco nezkazím. Takhle vypadal pult, jen pro ilustraci, co všechno musím vědět.

Nestačí si myslet, člověk si musí být jistý a znát. A ani pak nemá vyhráno, protože to může pokazit někdo jiný. Já během jízdy nejvíc spoléhám na oči, nespěchám a když se mi něco nezdá, zastavím. Tím získám čas.

Uff, dobře – právě jsem cíleně projel dvě červený v Medlešicích. Podotýkám, že vjezdové a odjezdové na červenou je to nejhorší, co se fírovi při běžné jízdě může stát. Že projede návěst Stůj. Bojí se toho jak čert kříže.

Hodinu nato jiná situace při cestě zpět. To jsem si pro změnu zkusil poprvé v životě ruční přivolávací návěst. U ní jsou zase jiné podmínky, terč drží paní staniční a je potřeba ještě potvrzení, návěst odjezd od paní výpravčí. Protože jsem byl daleko a nebyl si jistý výpravkou od paní výpravčí, že je návěst skutečně pro mne, raději jsem jel opravdu pomalu a před červenou na návěstidle bych prostě zastavil. Až po potvrzující domluvě přes telefon jsem pokračoval v jízdě. Hned další jízdu jsem už dostal písemný rozkaz, že můžu Medlešice projet, později přišla i výprava vlaku přes radiostanici.

Pro jistotu jsem si zavolal na DVI přímo školaři, protože jedna situace působila skutečně nestandardně a než něco pokazit, radši se znova zeptám. V předpisu jsem podobnou rozehrávku vůbec nenašel…

Starší kolegové se teď jistě pousmějí a řeknou si: “Hehe, ten toho nadělá. Bože, ruční přivolávací návěst, to za nás…” A dodají, že dřív bylo všechno složitější a těžší. Samozřejmě nezpochybňuji jejich pohled, jen připomenu, a je to můj názor, že současná situace je jiná, než zažili oni sami.

Strojvedoucí je totiž nyní opravdu ten úplně poslední, kdo by měl všechno umět a znát. Neřekne se, že fíra je taková, a teď pardon, děvka pro všechno! Vznosně se tomu říká kumulace funkcí a odpovědnosti.

Nejsem naštvanej, ani si nestýskám, patří to k zaměstnání a práci, kterou mám rád. Jen toho prostě dneska fíra má na starost víc než dřív, takže práce navíc, řetězení úkonů mohou logicky generovat chyby nebo opomenutí. Něco jsou malichernosti (např. strojvedoucí nestihne dodat v obratové stanici, kde nikdo není, nový toaleťák na WC), něco jsou zásadní věci s tragickými následky (např. nesplní ohlašovací povinnost na trati D3). Obojí je samozřejmě špatně. Ale zpátky do mého vlaku a situacím.

Končím v sedm večer v Pardubicích a jedu spát domů. Směnu mám přerušenou, ráno vstávám ve čtyři a jezdím až do pěti odpoledne. Jedu první vláček, jsem na příjezdu o deset minut opožděný. Mašinku vyzbrojím, nechám uklidit a jedu další kolečko. Už na odjezdu, ještě ve stanici, mi vypadla klimatizace. Nízký tlak chladící kapaliny se objevil víc než pětkrát, zablokovaný oddíl pro cestující, strana A. Vypínám kompresor, nechám běžet jen větrák, shazuji jističe 44 a 45, restartuji paměť řídící elektroniky a klima se zase chytne. Paráda.

Dojíždím do Slatiňan, berou mě do odbočky. Proč, jak to? Aha, moje běžná kolej je aktuálně vyloučená, něco se u ní buduje. Na dálku vidím nákladní vagony, vedle mojí koleje se nakládá dřevo, k tomu mám před mašinkou přechod. Cestující mají sice napsáno, že je zákaz přecházet před vlakem, ale kdo by se tím zabýval. Jsem zpožděný, pískám a rozjížím se. Vypínám ARR, jedu tzv. na ruku, protože tuším, že mi před vlak někdo vleze. A taky jo.

O padesát metrů dál pozoruji zadumaně a s určitou obavou nakládání vzrostlých kmenů na nákladní vagon. Jeřáb hází kládami jako by se nechumelilo a má nějakej Hopův vlak úplně v p*či. Pískám, pískám, všimnul si mě a přestal dovádět.

Dojíždím do Hlinska, chce se mi na záchod, ale než se protlačím na druhou stranu jednotky, už je uvnitř někdo z cestujících. Přijel jsem zpožděný o 8 minut. Na obrat mám pobyt minut šest, takže už po zastavení jsem dvě minuty v mínusu. Nedá se nic dělat, záchod bude až za hodinu v Pardubicích.

Odjíždím a zastavuji ve všech zastávkách na znamení. Jede znova hodně lidí, dojíždím do Chrasti. Stejná situace, jen v opačném gardu, tentokrát je jeřábník ještě mnohem divočejší. Netoužím rozbít Žraloka, ani dostat uřízlým smrkem do palice, takže jedu zase pomalu a na ruku. Mrknu si na hodinky, co umí měřit tep. Mám ho vyšší, docela zajímavý. Dojíždím do Zaječic, což je o 4 kilometry dál, už jedu jako spěšňák, takže letím stovkou, i přes přejezd, kde jsem loni zažil smutnou událost. Mimochodem, prý nakonec umřel i řidič.

Z pole vyjíždí červené auto, už jsem dávno za izolačním bodem, takže světla blikají a cinkají. Kdepak čekat, pán se nebojí a jede. Projedu oblouk a nad Zaječicemi se mi samovolně přepne informační systém do režimu vysílačky. V okamžik, kdy spustím oči z trati a podívám se, co mačkám, dostanu nečekaně ránu do čelního skla. Uff, tvl, jsem se lek. Naštěstí jen pták.

Projedu Chrudim a mířím do Medlešic. Na předvěsti výstraha, na vjezdovém výstraha, jedu pomalu, nejvíc 40 km/h, mám od rána rozkaz. Odjezdové návěstidlo je zhaslé? Jak to? Nemůže být zhaslé! Aha, bílé laťky, to už je to nové, zatím ale zneplatněné….

Jenže já pořád nevidím, co je na tom původním odjezdovém – starém a možná funkčním. Nikde nevidím paní s ruční přivolávací návěstí. Můžu jet? Paní výpravčí stojí ve dveřích, mává mi. Nahýbám se ze sedačky a za zákrytem nového návěstidla vidím svítit Volno, tedy zelenou. Paráda, jedem! Cedule konec pomalé jízdy, svištíme naplno, stahuju zpoždění.

Dojíždím do Pardubic, odstavuji mašinku. Skutečně se těším domů za ženou a dětmi. Nemám náladu ani na bazén, převažují pochybnosti o tom, co dělám. Přihlásila se únava z nevyspání, pracují nervy, stres, frustrace, smutek z faktu, že to, co zažíváme, je stejně nemožné předat nějakým banálním psaním.

Navíc hodně lidí má jasno – na dráze prostě děláme úplný ho*no. Nejlíp nás prostě zrušit.

V tuhle chvíli ještě netuším, že až ráno vstanu, budu číst tu smutnou novinu.

Ještě ke článkům a informacím kolem nás… V diskuzích, které hojně pročítám, se objevuje několik jmen, která se vyplatí sledovat. Jejich názory mají váhu a jejich nositelé jsou skutečně erudovaní. Snad se neurazí, když vám je tady představím. Dávejte v diskuzích u zpravodajství pozor u jmen Petr Šimral, Oldřich Sládek a přezdívky Hajnej a Y.K. Můžete se od nich, stejně jako já, hodně dozvědět.

Pár záběrů z několika situací:

27 komentářů

  • Ty obličeje děcek co přecházejí přes koleje bych nerozostřoval. Jen ať jejich rodiče poznají, jak je jejich výchova “účinná”. Kandidáti na Darwinovu cenu. 😉

    • Vím, že se tady rozostřují ty ksichty kvůli GDPR, jenže potom ani nejde vidět na tom videu tu jízdu na přivolávací návěst, všechno je rozmazané.

      • Zrovna ta privolavacka je rozmazla az uplne blizko. Snazil jsem se o kompromis :).

        :: admin ::

  • Když to tady člověk čte, jak to vidí strojvedoucí, tak to pochopí i jako cestující. Bohužel, když to všechno sleduje někdo, kdo uvažuje o práci strojvedoucího, tak ho všechny tyto nepříjemné události a stresy spíše od této profese odradí a musím říci upřímně, že i já stále zvažuji, jestli do toho mám jít či ne.

    Strojvedoucí musí být člověk fyzicky i psychicky odolný, musí mít technické myšlení, znát předpisy, nesmí panikařit. A myslím, že to finanční ohodnocení tomu možná ani neodpovídá. Proč by pak někteří fírové měli potřebu přivydělávat si ve volném čase u soukromníků? Taky nechápu, pokud mají řidiči autobusů a kamiónů šoférovací karty, že to nemají i strojvedoucí. Nebo mají?

    A za další: Jedna věc jsou mrtví a zranění ve vlacích při nehodách, ale druhá věc jsou dementní chodci na kolejích, řidiči na přejezdech atd. Strojvedoucí by měli dostat všichni metál, za tu odpovědnost, co mají. Já se vlakem jezdit nebojím, je to pořád bezpečnější než silniční doprava.

  • Čekala jsem, kdy se zde objeví komentář k současné situaci, Hopa nezklamal.. 🙂
    Chybovat je lidské a nikdy není možné dosáhnout 100%-ního – jak to říct – nechybování? Neexistuje 100%-ní kontrola, což vidíme u havárií jaderných elektráren. Vždy jde o následky. Já když blbě objednám matroš, je to škoda, ale nejde o zdraví nebo o život. Doktor když si splete pravou a levou ledvinu a ufikne tu zdravou, je to průser. Můj obdiv patří všem, kdo mají v rukou životy jiných. I oni jsou jen lidé. Blbě se to vysvětluje rodinám a pozůstalým, vím. RIP těm, kdo nepřežili, útěchu a naději poznamenaným, včetně přeživších chybujících… Snadno házet kamením.

  • Mockrát Vám pane kolego děkuji za takto sepsaný článek. Je to přesně totiž o tom. A my strojvedoucí si za velikou část dnešních problémů můžeme sami. Například za časů vlakvedoucích byla ohlašovací povinnost 2´. Dnes jí máme dělat minutu a stihneme za dvacet vteřin. To se ty cestovní časy zkracují, to se to objednatelům nádherně vykazuje. Obraty za 2´? Proč ne, však ty blbci to stihnou a kola se musí točit. A je toho podstatně více. Ale pokud strojvůdci zase jen skloní hlavu a zabrečí, že mají hypotéky, nemusí se divit, že jsou poslední v řadě při hodnocení a první v řadě při průserech, kdy pak za nimi dlouho nikdo není, protože tyto lidi za nimi již nejsou a bezpečnostní pojistky neexistují.

    A jsem velice potěšen zařazením na seznam 🙂
    S úctou Petr Šimral

    • Autor v článku zmiňuje seznam opravdových odborníků. Z komentáře Šimrala je zřejmé, že o problematice ví daleko více než autor. A hlavně vídí příčiny, kterých si každý nevšimne. Autor zase umí napsat napínavé čtení. Proč se tedy lidé jako autor a lidé jako Šimtal nespojí, aby se do blogu dostaly i návrhy řešení?
      Fírům přece nemůže být jedno, že vylízavají průsery za jiné a ještě jsou za to dehonestováni.
      Úplně vidím jak zoufalému autorovi “hovno trenky líže”, když mu někdo z pohodlí kanclu diktuje rozkaz a míchá si při tom kafíčko, které si v klidu dopije se zákuskem, až ten otravný Fíra konečně odfrčí.
      Chcete li na dráze podmínky zlepšit, měli byste se spojit…

      PS: Rád bych s vámi oběma dal řeč. Je možné to nějak zprostředkovat?

  • Tak to je síla. Když si vezmu, že jsem o mašinfírování silně uvažoval, jsem rád, že jsem šel nakonec na autobusy.
    Mockrát děkuji za sdělení svých pocitů a zážitků a moc vám přeji štěstí a pevné nervy.
    Málokdo si to uvědomuje, ale nebýt lidí, jako vás, byli bychom všichni v pytli.

  • Jan Shrbený
    Nedá mi ,to musím se vyjádřil k tomu co se děje v poslední době na železnici článek strojvedoucího p.Klementa je obraz který prožívá strojvedoucí při každé směně,přečetl jsem si ještě jeden článek od pracovníka vedení ČD,co vše strojvedoucí musí,musí i ohlásit ,že je unavený,strojvedoucí musí vše,ostatně všechny profese na železnici mají stejnou povinnost.Mám dojem,že vedení podniku se podařilo jednotlivé profese od sebe rozdělit na strojvedoucí,výpravčí, dispečery,průvodčí..atd.už nejsou železničáři a tím co bylo dříve spolehnutí se jeden na druhého je pryč,už je zde jen strojvedoucí,posunovač,výpravčí..každý si plní svoji povinnost,už zmizelo,pozor opravdu máš vyjet,nebo co děláš naskakují ti tam lidi,vyndej čubu,nějak ti to dupe.Strojvedoucí ve směně vymění několik vozidel,motorovou trakci za elektrickou ,pan grafista je spokojen na papíře vyšlo,stejné je dodržení odpočinků ve vratných stanicích,strojvedoucí ,vlakové čety leckdy spí na zablešené nocležně,ráno v kondici zpět.Vedení sleduje tabulky,dělá čárky,spokojeně spí i o sobotách a nedělích.Dokáže si někdo z těchto lidí představit jaké obavy prožívají rodiče ,partneři těch kluků a holek, kteří jsou neustále v nebezpečí o jednou nohou v maléru. Jan Shrbený strojvedoucí,strojmistr na železnici jsem prožil 40 let ,tu práci jsem vždy miloval

  • Normálně se do diskusí nezapojuji, mimo provoz jsem už 10 let a chtě nechtě ztrácím kontakt s realitou. Nicméně jsou věci, které se nemění.

    Železnice je systém a ten se vyvíjí jen do té míry, jakou důležitost mu společnost přisoudí a jak mu umožní využívat technologie. Jestliže jsme před 25 lety přemýšleli jestli vůbec něco tak “zastaralého” jako je železnice chceme, abychom o 10 let později znova objevovali její výhody a chtěli od ní větší a větší výkonnost a efektivitu, měli jsme říct i to B. A sice, že o ní budeme starat, nebudeme azjnboňáky pořád stresovat, že se bude propouštět, pak zase nebude, pak zase bude… Že se asi nemůžeme spokojit se zabezpečovačem principiálně starým 50 let. Že se musíme dohodnout na konceptu vývoje železnice na aspoň 30 let dopředu a ten nekompromisně plnit, ať je ve vládě Standa nebo Fanda. Jestliže na něco kašleme a jen to vytěžujeme, nemůžeme se pak divit, že se nám to vymstí.

    Je absurdní vinit ministra dopravy, generála ČD nebo infrastruktury. To jsou jen úředníci a články dlouhého řetězu, který prostě jednou za čas praskne a bude se to bohužel stávat i v budoucnu, pokud nebudeme důsledně trvat na tom, že když od něčeho chceme větší výkonnost, musí to být saturováno investicemi (a to nejen finančními). Myslím si, že za současný stav můžeme všichni.

  • Píšeš ve stati, že návěstidlo je postaveno na STŮJ. To je nesmysl. Návěstidlo je postaveno pouze a jenom, pokud je na něm návěst dovolující jízdu. Postaveno je odvozeno z mechanického ramena, které se postaví, zvedne, stopoří. Návěstidlo zakazující jízdu je spadlé, shozené, nepostavené. Tenhle základ by měl každý fíra znát. Pokud nezná, pořád ještě není plnohodnotný fíra. Často to pletou “rychlokvašky”.

    • Cituji: Takže mě čeká pomalá jízda, k tomu zcela neovladatelné vjezdové návěstidlo není postavené a je na Stůj (červená)…

      Kde Hopa píše, že postavené návěstidlo znamená Stůj?

      A dále: píše se Ztopořené, nikoliv Stopořené!

  • Veľmi dobrý článok. Málokedy vydržím tak dlho čítať jeden článok.
    Všetko čo sa týka práce rušňovodiča je pravda.
    Ja som vlakvedúci u nákladnej dopravy na Slovensku už niečo cez 23 rokov. Zodpovednosť vysoká, plat nízky. Samé školenia, kontroly a buzerácie. Znižovanie stavov a všetka zodpovednosť zostáva na rušňovodičoch, výpravcov a vlakové čaty.
    Určite to platí aj u vás v Česku.
    Poctivo zarobené peniaze.

  • Jen dotaz. Podle toho co jsem četl zde i v článcích jinde mam pocit, ze strojvůdce přijímá informace psané, z tabletu a také ústně.

    Navigace jako v autech mi prijde celkem jednoduché řešení. Ukáže kolik kde se má jet, co se děje na trati atd.

    Bylo by to řešení?

  • Napsal jste to snad i lépe, než to lze nakoukat z videa. V těch slovech je vše.
    Všem strojvedoucím držím všechny palce, aby se jim nehody vyhýbaly a i dál vaše práce zůstávala tou srdcovou záležitostí, jako tomu bylo doposud. Až někdy uvidíte klepat blázna na okno v kabině, s velkou pravděpodobností to budu já, abych poděkoval za skvělou jízdu. My, kaštanstvo, víme, jak je to náročné, leč mnohdy pro nás nepochopitelné. Každý má z práce odejít ve zdraví a na konci do důchodu, nijak jinak. Tak vám přeji za celou svou rodinu, co cestování vlakem miluje a ani po tom všem nebude měnit, aby se toto poštěstilo každému z vás.

  • Mě překvapuje jedna věc. Jakto, že v dnešní době kdy chtějí budovat Metro D bez řidiče, nejsou schopni udělat zabezpečovací systém, který by rozpoznal, že dva vlaky jedou proti sobě a prostě by srážce zabránil.
    Já chápu, že lidský faktor může selhat, může dojít k nedorozumění nebo může nastat nečekaná situace na kterou musí umět strojvedoucí správně zareagovat.
    Proto bych čekal, že když už lidský faktor selže, tak přijde na řadu onen systém který by tomu zabránil..

  • Jirko, takový systém pro lokalky je: Radioblok alias předpis D4, ale proč je v provozu jen na jedné trati? (už asi 5 let)

  • Mám mezi strojvedoucími pár známých a nechtěla bych jejich práci dělat ani náhodou. Dřív trať hlídali signalisti, výpravčí, hradláři, prostě lidi ! Nádraží byla živými organismy. Dnes je skoro všude mašinfíra sám voják v poli a nádraží mají zatlučená okna. Pokrok ? Ale za jakou cenu ?

    • Šetří se na personálu dole, aby kokoti nahoře mohli dostat bonusy nebo Zlaté padáky. A takhle je to úplně všude! 😡

  • Třiadvacet let jsem pracoval na železnici, z toho několik let jako strojvedoucí. Je to už dost dlouho, ale pořád jsem ve styku s bývalými kolegy a zajímá mě všechno, co se dneska na kolejích děje. Nebudu popisovat možné příčiny nehod na železnici podle mého názoru a vzpomínek. Ale jeden návrh se mi jeví jako stěžejní. Nejen provozní zaměstnanci, tedy , hlavně strojvedoucí by měli absolvovat psychotesty. V první řadě každý , kdo chce, nebo může dělat změny v předpisech by nejdříve měl projít přísným psychotestem, aby se do předpisů nedostávaly nesmysly jako změna při jízdě na červenou na autobloku oproti dřívějším ustanovením .

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt