Chyba

Je dobré, důležité a hlavně očistné se občas zastavit. Pohlédnout pravdě do tváře, připomenout si, že výsada vedení vlaku, kterou má v republice jen nemnoho vyvolených, s sebou nese zároveň i nebezpečí.

Zapsáno: 28. 11. 2025

Nebezpečí chyby či fatálního omylu je pro strojvedoucího nepříjemně blízko pokaždé, když leze na stanoviště. A na rozdíl od laiků či diskutérů si minimálně já tenhle proklatě dotěrný aspekt své práce velmi dobře uvědomuju.

V porovnání s lidmi, kteří jsou ve svém konání bezchybní a vždy stoprocentní, musím říct, a nemám z toho radost, že sem tam chybu udělám. Tendence zamlčovat či omlouvat vlastní zaváhání jsou mi blízké. Myslím si dokonce, že nikde v okolí není většího mistra ve vysvětlování, kdo všechno způsobil nebo přispěl k tomu, že občas něco pose*u. Admin by mohl vyprávět. Kdyby mohl. (Ehm… Neříkej dvakrát! – pozn. admina)

Lecos se samozřejmě nechá odpustit přiznáním, omluvou, kompenzačně dobrým činem. Když se vlna prvotního marasmu, vzrušení a zlé krve přežene, snažím se prakticky pokaždé dobrat úplně prvotní příčiny, která k často zbytečné situaci zavdala. Šokuje mě, jak naprosto banální a nedůležitý ten spouštěcí impuls je. Snažím se vyvarovat triviálních hesel, ale zde nemohu vynechat pověstné z malých věcí vznikají ty velké.

A tak…

Měl jsem teď těžké, přibližně měsíc trvající období, kdy mě víceméně každý a všechno neuvěřitelně s*alo. Bylo pro mě zcela šokující vnímat, jak strašně špatně snáším často malicherné závady na strojích, nečekaná zpoždění, prohazování souprav, kdy jako šnek s batohem neustále putuju z jednotky na jednotku, ze stroje na stroj. Ranní vstávání ve 2:15, přetažené noční do dvou ráno s příštím (zcela nelidským) nástupem v tentýž den.

Překvapilo mě, jak se neviditelná únava a několikrát otočený biorytmus propisuje do mého soukromého života a odpočinku. Kdy mi ke vzpruze nepomáhal ani sport. Jednoznačně a zcela zásadně bez jakýchkoli pochybností byla na vině nemilosrdná absence normálního spánku a času na srovnání. Vědomí, že takhle dál fungovat nemůžu, navíc s pohledem na další a další nespaní mě donutilo začít si vyhazovat směny. Prostě jsem obětoval dovolenou, abych se dokázal dát dohromady.

Zvláštní bylo, že víceméně okamžitě nastalo dramatické zlepšení ve výše popisovaných aspektech. Jak zdánlivě snadné je dát se dokupy, když mi zdraví funguje a stačí mi pouze se normálně vyspat. Též mi pomohlo, kvůli vlastním pochybnostem, promluvit si o svém trápení se zkušenějšími kolegy, které bezvýhradně respektuju. A vyzvědět, zda nejsem jen slaboch, co hov*o snese. Dostalo se mi ujištění, že mají naprosto totožný prožitek za sebou a že samozřejmě ví, o čem mluvím.

Když jsem poté zaznamenal, jak se ve Ficolandu srazil rychlík, jak se krátce poté bouralo i u nás, děkoval jsem pánubohu, který nade mnou drží celoživotně ochrannou ruku, že mě krom potřebné sebereflexe, pochybností a tvrdé, nepříliš kulaté hlavy, vybavil i potřebnou pokorou.

Že strojvedoucí chyboval, je pro mě při pozdějším zkráceném vysvětlení příliš strohé a nevypovídající.

Jsem vděčný, že dělám, co dělám. Cítím důvěru a je možné, že mí nadřízení oceňují a očekávají spolehlivost. Prostě mají koně, co tahá a mají v jeho schopnosti víru. Ač mě takováhle volnost v konání těší, asi se oprávněně předpokládá, že ji nikdy a za žádných okolností nezklamu.

Nepotřebuju se nikým zaštiťovat, snažím se o to pokaždé. A přiznávám, že se mi to ne vždy úplně bezezbytku daří plnit. Dva moc pěkné faily z vlastní dílny tu v některém z budoucích článků daruji v plen.

Ne pro pobavení či pro poskytování rad. Ale po poučení a představu.

Banální heslo… Jak z malých věcí vznikají velké. Hm…